Jan Krob se ze vsi na Berounsku prokopal až mezi fotbalovou elitu

Mnoho malých kluků sní o kariéře vrcholového sportovce. Fotbalista Jan Krob z Otročiněvsi u Berouna si svůj sen splnil.

Zní to trochu jako pohádka o českém Honzovi. Na úpatí Krušné hory, jednoho z vrcholů Křivoklátské vrchoviny, zhruba dvanáct kilometrů od Berouna leží obec Otročiněves. A právě tam vyrůstal se dvěma bratry nyní dvaadvacetiletý Jan Krob. Kluk, který se díky spojení vrozeného talentu a píle dostal až mezi nejlepší české fotbalisty. První písemná zmínka o vesničce, v níž Jan stále bydlí, je sice stará více než tisíc let, ale s trochou nadsázky lze říci, že tak slavného rodáka tam ještě neměli. I když to není úplně přesné tvrzení. „Narodil jsem se samozřejmě v berounské porodnici. Stále bydlím s rodiči v Otročiněvsi, nikam od nich nepospíchám,“ říká s úsměvem sympatický mladík, když se pro Sedmičku vyzpovídal po prvním zápase v jeho novém působišti, Dynamu České Budějovice.

Raději Sparta než Slavia

Mezi prvoligovými fotbalisty už není žádným nováčkem. A jak se kluk z vesnice může prosadit ve vrcholovém fotbale? „Chodil jsem hrát do Králováku. Jednou náš výběr nastoupil na přátelské utkání proti Slavii. Zaujal jsem jejich hledače talentů a nabídli mi, abych přestoupil,“ líčí Krob kontakt s prvním slavným českým klubem. Ten ale přinesl i první dilema, protože Krobovi fandí Spartě. „No právě. Celá rodina jsme sparťani a tehdy táta prohlásil, že než Slavie, tak to radši zkusí sehnat nějaký kontakt na nábor do Sparty.“ Jan Krob pak odešel na Letnou na čtrnáctidenní zkoušku, ale už po týdnu se dozvěděl, že ho berou. „Jsem rád, že to tak dopadlo, protože jsem sparťan, i když jsem teď v Českých Budějovicích. Jednou se chci do Sparty vrátit,“ říká s přesvědčením v očích obránce, který šel na jih Čech hostovat do konce letošního ročníku.

Místo studia sport

Jan Krob odešel z Králova Dvora ve dvanácti letech, ale kraj u Berounky opustil, jen co se týká fotbalu. Po základní škole totiž začal studovat berounskou obchodní akademii. Ještě dnes naleznete na webových stránkách školy jeho jméno. Většinou ale pouze v oddílech, které se týkají sportu. „Abych se přiznal, kvůli ulejvání z výuky jsem chodil na všechny sporty. Kam jen to šlo. Na volejbal, florbal, dokonce i na ping-pong,“ říká Krob pobaveně při vzpomínce, jak se snažil vyhnout učení.

Premiéra a první gól

Proto také nikdy nepomyslel na to, že by ve studiu pokračoval. „O vysoké škole jsem neuvažoval. Přešel jsem do sparťanského béčka, které trénuje dopoledne. To se nedalo skloubit. Ne, že bych byl úplně hloupý, ale neměl jsem chuť a ani to nešlo,“ míní Krob.
Přestože je sparťan tělem i duší, svůj prvoligový debut si odbyl v kladenském dresu. Právě tam ho totiž zavál fotbalový osud. Z Letné přišel v zimní přestávce na půlroční hostování do léta 2008. Nastoupil hned k prvnímu jarnímu duelu Kladna se Žižkovem. Na premiéru, která na zmrzlém terénu připomínala spíš zápas v ledním hokeji, asi nikdy nezapomene. Jeho nový tým prohrál gólem z pokutového kopu. Právě tato standardní situace paradoxně Janu Krobovi o čtyři kola později pomohla k prvnímu gólu mezi fotbalovou elitou. „Na to si samozřejmě také vzpomínám. Kopal jsem penaltu proti Mostu. Byla to bomba doprostřed brány,“ říká při vzpomínce na duel, v němž v hustém dešti přerušil kladenský střelecký půst po dlouhých 473 minutách. Jenže po zápase se z toho gólu ani moc neradoval: „Pokud bychom vyhráli, pak bych se smál, ale ten zápas skončil remízou a pro nás to byla naprosto zbytečná ztráta. Radost nebyla na místě,“ říká Krob.
Jedenáctizápasová prvoligová anabáze v zachraňujícím se týmu byla pro mladého fotbalistu velmi prospěšná. Mezi nejlepšími se chlapec od Berouna otrkal a získal pravé fotbalové ostruhy. Navíc i ve Spartě si všimli, že jeho čas už dozrál. „Na Letné jsem do áčka naskočil poté, co v roli trenéra skončil Vítězslav Lavička. Tedy za Jozefa Chovance,“ vzpomíná Krob na podzim roku 2008. V sestavě vydržel do konce podzimní části, šest kol. V posledním zápase se přitom podílel na pětigólovém výprasku, který Sparta uštědřila Kladnu.

Rodinná pohoda

Co patří mezi Honzovy největší záliby? Opět sportování všeho druhu. „Jsem hodně sportovní typ. S kamarádem hraju tenis, minigolf a teď jsme se dokonce dali na golf. Zkrátka všechno, co můžu, dělám s balonem,“ říká Krob. Nasnadě je odpověď na otázku, zda ho cesta za vrcholovým fotbalem stála hodně odříkání. „Šlo to, nebylo to tak strašné,“ odpovídá Krob.
Nestěžuje si ani na osobní život. Proč také. Přítelkyně Jitka má pro fotbal pochopení a velkou oporou mladému páru jsou také rodiče. „Máme zařízenou místnost u nás v domě i u Jitčiných rodičů, takže se v bydlení střídáme v jedné nebo druhé rodině,“ pochvaluje si Krob.
Nic se příliš nezměnilo ani ve chvíli, kdy byl ze Sparty uvolněn pro České Budějovice. Tam bude mít k dispozici vlastní byt. „Přítelkyně studuje vysokou školu. Bude za mnou dojíždět na víkendy,“ plánuje nový život levonohý fotbalista. Věří, že se za ním podívají i kamarádi. Ti ho přišli v hojném počtu povzbuzovat už na první zápas, který za klub Karla Poborského odehrál v poháru na Žižkově. A viděli vítěznou premiéru. „Určitě přijedou i na jih Čech. Není to tak daleko, abychom se nemohli vidět,“ míní Krob.

Cábelíci pod lupou

Za svou fotbalovou kariéru zažil první ligu pár zápasů ve Spartě a při hostování v Kladně. „Přítelkyně je spokojená, že jsem se teď dostal do týmu, kde mám možnost hrát. Ve Spartě to ještě tak nešlo,“ říká s důrazem na to, jaký má přítelkyně Jitka přehled.
Dosáhl toho, na co si mnozí jeho vrstevníci netroufli ani pomyslet. Je kmenovým hráčem jednoho z nejslavnějších fotbalových klubů a nakoukl i do české reprezentační jedenadvacítky. Ale nos nahoře nenosí a jako slavná berounská hvězda si rozhodně nepřipadá. „To ne, ale v Berouně mě občas poznávají. Kamarádi mi úspěch přejí a spolužáci ze třídy mi třeba jezdili fandit do Prahy, když jsem hrál za áčko Sparty. Vždycky jsem jim musel shánět lístky,“ směje se Krob. „Pořád mě podporují a já jsem za to moc rád. Když mám čas, tak si s nima chodím i zahrát fotbálek nebo se dohodneme na nějaké jiné zábavě,“ podotýká Krob.
Výsledky svého mateřského klubu v Králově Dvoře sleduje, ale v tamním hledišti ho neuvidíte. „Dříve jsem do Králováku chodil, ale teď se nám to, bohužel, kryje se zápasy, takže to nestíhám. Fotbal tam jde nahoru, v klubu hrají docela známí hráči. Věřím, že udrží třetí ligu a příští rok můžou klidně postoupit. Mužstvo na to mají,“ tvrdí Krob. Nadále zůstává v kontaktu také s těmi kamarády, kteří v okolí pracují a společně výsledky Cábelíků podrobně rozebírají.

Žádné bláznovství

Vzhledem k nadcházejícímu angažmá v Českých Budějovicích domov neuvidí tak často, jak je zvyklý. „Je to jen hodinu a tři čtvrtě dlouhá cesta, takže když budu chtít, snad se dvakrát týdně do Otročiněvsi dostanu,“ říká Krob. Na milovanou vísku v chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko, kterou protéká Habrový potok a špikují ji dvě cyklotrasy, nedá dopustit. Malebnou náves s dvanácti zemědělskými staveními zná nazpaměť.

Radost za eternitkou

„Rád se vracím domů, do té naší vesničky. Je to jasné, protože v posledních letech jsem většinu času trávil v Praze. Mám rád tu krajinu v okolí. Je tu klid, žádné bláznovství,“ zasní se Krob při myšlence na pohodu v Otročiněvsi podbarvenou vyzváněním klekání, které se line z kaple svaté Panny Marie z roku 1801. Předchozí slova zcela jasně dokumentuje i Krobův koníček. Když má čas a zrovna nesportuje, vyráží s bratrem na ryby a užívá si pohodu u vody. „Brácha začal před čtyřmi lety. Já jezdil s ním a nakonec jsem nevydržel a udělal si povolenku taky. Hrozně mě to chytlo,“ říká o nové zálibě. „Teď hodně jezdíme na Berounku chytat dravce. Nejvíc na jedno místo za eternitku,“ podotýká Krob. A jaký největší úlovek už sparťanský fotbalista dostal z vody na břeh? „Chytil jsem osmapadesáticentimetrovou parmu, což pro mě byl pořádný kousek. A také jsem už vytáhl tři štiky. Brácha ještě nechytil ani jednu, a protože já chytám jenom rok a on tři, tak se mu směji,“ říká Krob s rozzářenýma očima při vzpomínce, jak mu svatý Petr, patron všech rybářů, doposud přeje.
Jiní svatí jsou v Otročiněvsi už tradičně k vidění na Boží hod vánoční. Josef a Marie samozřejmě s Ježíškem a s nimi celý živý betlém jsou místní atrakcí. Když do malé vesničky nedaleko Hudlic 25. prosince zavítáte, třeba úspěšného rodáka mezi návštěvníky na návsi zahlédnete. I když bude mít na svém kontě další starty mezi fotbalovou elitou, zůstane klukem z vesnice. Na svůj domov na Berounsku totiž nedá dopustit.