V devadesátých letech výrobu zprivatizoval patriot Jizerských hor Jaroslav Zeman. Nechtěl dovolit, aby se stala jen zahraniční montovnou, a tak podal konkurenční privatizační projekt. Uspěl a díky jeho odvaze je továrna přínosem nejen pro místní lidi, kterým dává práci, ale i pro celý region.
Jak jste přišel na to, že budete podnikat právě v tomto oboru?
Už jako dítě jsem si rád hrál s místními výrobky. Dala mi je babička. Bývalo zvykem, že se dřevěné hračky často dědily z generace na generaci. Po škole a vojně jsem v albrechtickém závodu začal pracovat jako zaměstnanec technické kontroly a výroba hraček mi přirostla ještě více k srdci. Když jsem slyšel v devadesátých letech, že továrna je připravená k privatizaci a že o padesátijednaprocentní podíl projevila zájem konkurenční firma z Německa, musel jsem jednat. Panovaly obavy, že se v ní začnou vyrábět jen komponenty k pianům a že by mohla zaniknout původní výroba hraček. Vzhledem k dlouholetosti značky a k její tradici by to byla velká škoda.
Některé hračky jako například domino nebo jojo se tady vyrábějí sedmdesát let, chystáte nějakou inovaci?
Kromě stálic, jako jsou třeba loutková divadla, mačkací figurky nebo počítadla, samozřejmě stále vymýšlíme nové druhy. Mezi ty poslední patří například dětské sady. Jde o různá chrastítka a klapadla pro nejmenší, která získávají na stále větší oblibě. V zahraničí jsou už běžná a i naše české maminky začínají dávat přednost hračkám, které jsou z přírodního materiálu, mají jasný původ a certifikát.
Který výrobek máte nejraději?
To je těžké, mám je v oblibě všechny. Myslím, že se nám například povedly kolekce didaktických her. Děti si mohou tvořit, něco složit či rozložit podle tvarů nebo barev a přitom si sáhnou na přírodní materiál. Nejslavnějším výrobkem je momentálně krteček. Toho v různých obdobách vyrábíme již osmým rokem. Jak to s ním bude dál, ale nyní nevíme. Po smrti pana Milera čekáme, jak si vše mezi sebou vypořádají pozůstalí a jak to v budoucnu bude s autorskými právy.
Pravidelně vystavujete na veletrhu hraček v Norimberku, o co je největší zájem?
Jednoznačně vedou hračky, které rozvíjejí nejen fantazii, ale i drobnou motoriku. Nejmenším se hraním s nimi zlepšuje koordinace oko-ruka a zároveň se učí i trpělivosti a přesnosti. Velký úspěch také sklízí již zmiňované sady pro děti do tří let.
Co vás ještě při výrobě hraček dokáže překvapit?
Jednou k nám přijel pan Knížák a poptával loutky. Stál ve vzorkovně a prohlížel si naše věci. Některé jsou designově velmi povedené a dají se použít i jako pouhá dekorace. Několik takových kousků se mu zalíbilo. Musel jsem mu ale říct pravdu, že vše co vybral, jsou neprodejné ležáky. Velmi se nad tím podivoval. Vyprávěním jsem teď chtěl přiblížit, že hračka má stejnou logiku asi jako móda. Je nevypočitatelná. Dobrý design, esteticky v pořádku, a přesto se neprodává. Jindy se naopak stane hitem něco, do čeho jsme příliš velké naděje nevkládali. Každá hračka se tvoří až dvě léta a na trh se uvádí s velmi nejistým výsledkem. Když ji vypustíme do světa, čekáme tři roky. Až uplynou, můžeme mít teprve jistotu, jestli má nebo nemá úspěch. Vždy mne tak dokáže překvapit každý náš jednotlivý výrobek.
Používáte speciální dřevo?
Používáme dřevo, které se tady u nás moc nevyskytuje. To je habr, toho sice trochu roste v údolí Kamenice, ale je tam pro techniku velmi nedostupný. V současnosti ho tak dovážíme ze Slovenska. Kvůli vzdálenosti a s tím i souvisejícími náklady chceme v nejbližší době navázat spolupráci také s polskými dodavateli. Kromě dováženého habru používáme i místní buk nebo javorové dřevo.
Z vaší továrny pocházejí také mechaniky a klávesnice do pian a klavírů, víte o některých z nich, že by skončily pod rukama slavného umělce?
To bohužel nevím, protože jsme jen dodavatelé polotovarů. Spolupracujeme převážně s firmou Petrof, a tak se dá jen předpokládat, že o výrobky jednoho z nejkvalitnějších výrobců projeví zájem i slavní hudebníci. Do roku 2005 byla pianová mechanika naším nosným výrobním programem, ale pak nás zvalchovala čínská konkurence. Konkrétně pro nás nespravedlivě nastavené clo. Konkurenční vlna zlikvidovala i některé naše odběratele, například ve Velké Británii, Německu nebo v Itálii. Nyní udržujeme jen výrobu, která tvoří asi deset až dvanáct procent celkové produkce. Odborníci na ni ale v podniku zůstali. Jsou to samí mistři ve svém oboru, dokážou vyrobit mechaniku, která má i tři tisíce dílků. Zatím jsou poschovávaní ve výrobě hraček a čekáme, že každá krize jednou odezní.
Trápí vás Čína hodně?
To ano, a nejen kvůli mechanice a klávesám. Čínská konkurence pro nás znamená i často obměňovat vzory hraček. Dokonce jsem koupil i ochrannou známku dřívějšího odštěpného závodu TOFA, který býval v Semilech, a to hlavně proto, aby neskončil v Asii. Ze zkušenosti ale vím, že nic neroste do nebe, a tak i do Číny se určitě brzy dostanou pojmy jako odbory, minimální mzda nebo ekologické normy.
Součástí vašeho areálu je i muzeum, jak vás napadlo skloubit výrobu s turistickým ruchem?
To přinesla doba. Zároveň jsem již několik let starostou v Albrechticích a zabývali jsme se nápady, jak přilákat do regionu turisty a co s nimi, když je špatné počasí. Padaly návrhy jako aquapark a jiné v místních horách podivné atrakce. Nakonec jsme došli ke zjištění, že to, co hledáme, máme přímo na očích. Nejdříve jsme začali pořádat exkurze po výrobě a netušili jsme, jaký tím vzbudíme zájem. Mysleli jsme si, že občas přijde pár lidí, ale nakonec nás překvapili. Doslova jsme vypustili džina z láhve. Návštěvnost se nám pohybuje kolem dvaceti pěti tisíc lidí ročně. Velkým zážitkem pro ně je, že nepředvádíme jen mrtvý inventář. Návštěvníci přímo vidí, jak se pracuje na devadesát let starých strojích. Vodíme je nejen po provozu a ukazujeme i něco z historie, ale otevřeli jsme tady i kreativní dílny. To jsou tři místnosti, kde si návštěvníci lepí své vlastní hračky ze zbytků z výroby. Jde převážně o děti, a tak od května otevíráme pro jejich rodiče v sousedství dílen také kavárnu. Na své potomky uvidí přes velká okna a zároveň si mohou odpočinout.
Co vás v poslední době mile překvapilo?
Reakce dětí. V dnešní době technických vymožeností se stále dokážou s ohromným zápalem zapojit do tvořivé činnosti. Dílny jsou otevřené každý den, ale pořádáme v září i speciální akci Týden české hračky. V té době si svůj výrobek nemohou odnést hned s sebou, protože ho zařazujeme do soutěže. Autorům je zasíláme až dodatečně poštou. Po vyhlášení spolu s případnou odměnou. Je někdy až dojemné, jak se těžko se svou prací loučí, i když je to jen na pár dní. Dalším milým překvapením jsou i senioři. Také oni se rádi zapojí v kreativních dílnách a dokážou ze zbytků vyrobit zajímavá dílka.
Čeho byste chtěl dosáhnout?
Chtěl bych, aby areál dobře pracoval a aby byl i nadále nějakým způsobem prospěšný zdejšímu regionu. K tomu je nutná i jeho finanční stabilita. Již od začátku se snažím naše aktivity rozvrstvit tak, abychom nebyli závislí jen na jednom oboru nebo zdroji. Továrnu beru jako živý organismus a chtěl bych, aby v ní nadále mohlo pracovat dvě stě zaměstnanců, tak jako dnes. V budoucnosti by to měla být opravená památka, která dobře slouží a funguje.
JAROSLAV ZEMAN
• Narodil se v roce 1959 v Jablonci nad Nisou.
• Nastoupil na Střední umělecko-průmyslovou školu v Jablonci nad Nisou.
• Studoval obor pasíř. Pracoval v lyžařském areálu na Špičáku.
• Po šesti letech nastoupil do výrobny hraček DETOA jako zaměstnanec technické kontroly.
• V roce 1989 z továrny odešel pracovat do zahraničí.
• Areál DETOA získal v privatizaci v roce 1992. Je jejím majitelem a jednatelem.
• Zároveň vykonává funkci starosty v nedalekých Albrechticích.
• Stal se krajským podnikatelem roku 2011.
• Mezi jeho záliby patří sport, zejména lyžování a kolo.
