Jeden Lobkowicz bude určitě vítězem

František a Jaroslav Lobkowiczové jsou bratři. Jen teď každý fandí jinému městu. Tomu svému. František Václav Ostravě, kde je sídlo ostravsko-opavské diecéze, které jako biskup velí. A Jaroslav Plzni, kde jako politik žije a pracuje.

Jen ne do Ostravy

„Jsme z pěti dětí, brácha Jaroslav je druhý nejstarší, já čtvrtý v pořadí. Naše rodina je z Křimic, tam jsme vyrůstali a bratr tam stále žije. Mě osud zavedl do Ostravy,“ vysvětluje mladší z bratrů František Václav. V Plzni ještě odmaturoval. Pak šel na teologii a do rodného města už se nevrátil. Po studiích a po vojně dostal jako kněz umístěnku na druhý konec republiky. Nejdříve do Frýdku-Místku, pak do Jablunkova a Českého Těšína. „Říkal jsem si, půjdu kamkoli, jen ať to není Ostrava. A pak to přišlo, poslali mě na faru do Ostravy-Mariánských Hor,“ vzpomíná dnešní biskup na svá kněžská léta.
To Jaroslav zůstal věrný Plzni a svým Křimicím. „Mám kořeny v Plzni, tady je i moje práce. Na rozdíl od bratra jsem nebyl zaměstnancem, který by musel putovat tam, kam ho poslali,“ říká plzeňský šlechtic Jaroslav Lobkowicz.
I on ale na čas Plzeň opustil. „Dvacet let jsem žil v Německu, pořád jsem věřil, že se do Česka vrátíme. I proto jsem děti učil česky a tvrdil, že to budou potřebovat. A povedlo se,“ zmiňuje starší Jaroslav.
František mezitím sloužil v novobarokním mariánskohorském kostele mše. Šest let. A sžíval se s Ostravou. „Vždycky je to o lidech, s nimiž se spřátelíte. Našel jsem si blízké lidi, takže to nakonec nic hrozného nebylo. Ale nemohl jsem třeba otvírat okna. Fabriky kouřily o sto šest, vzduch čpěl sírou a límeček košile jsem měl zaručeně do půl dne špinavý,“ líčí zástupce katolické církve své ostravské začátky.

Dáme góla, dáme!

V devadesátém roce se na šest let odstěhoval za prací do Prahy, byl světícím biskupem. A v roce 1996 přišla nabídka, která se neodmítá: stal se biskupem právě vznikající ostravsko-opavské diecéze. „Svatému otci se neříká ne,“ dodává žertem.
I tak by místo vzal. Ostravě přišel na chuť. „Teď už je Ostrava můj domov. Byť stále říkám, když jedu do Křimic, že jedu domů,“ popisuje biskup Lobkowicz.
Ve městě se o něm ví, že rád zajde na extraligový hokej. „Před několika lety jsem se přistihl, že když hrají Vítkovice s Plzní, už fandím domácím,“ říká jednoznačně.
V tom se s bratrem rozhodně neshodnou. „Fandím Plzni, to je jasné,“ oponuje stejně pevně Jaroslav. „Teď jsem třeba rád, že ve fotbale jsme na špici tabulky a porazili jsme i Spartu. Jak je na tom Ostrava, ani nevím,“ říká trochu provokativně starší bratr.
Rozepře kvůli rozdílným sympatiím ale vylučuje. „Občas se ze srandy poškorpíme, tak nějak se bratrsky pohádáme. Nikdy to ale není nic vážného,“ dodává plzeňský kníže.
Jaroslav má jasno, proč by se Evropským hlavním městem kultury měla stát Plzeň, a ne Ostrava. „Plzeň už podle mě dávno městem kultury je, rozhodně je mnohem kulturnější než Ostrava,“ říká bojovně.
Křimický patriot věří, že Plzeň hrdý titul získá. Přidává pár argumentů. „V době, kdy Ostrava byla v podstatě ještě vesnicí, Plzeň už se pyšnila přízviskem královské město. Pak je tu divadelnictví. Vždyť z plzeňského divadla se chodilo rovnou do Národního, plzeňská scéna byla posledním předstupněm před pražskými divadly. A okolí Plzně je moc krásné. Máme tady soutok čtyř řek, to nemá kromě Plzně snad nikdo, nejen Ostrava,“ vypočítává Jaroslav Lobkowicz.
František, který v létě za bratrem Jaroslavem v Křimicích byl, to vidí jinak. „Plzeň, to jsou moje vzpomínky na dětství a ty jsou vždycky hezké. Ale fandím Ostravě, to je jasné. Rozvíjí se víc než Plzeň. A je to můj domov. Tady mám přátele,“ zdůrazňuje František Václav Lobkowicz.