Jednou uviděl barák v hrozném stavu, tak z něj udělal kavárnu | E15.cz

Jednou uviděl barák v hrozném stavu, tak z něj udělal kavárnu

V seriálu Generace 77 Sedmička představuje třiatřicetiletého Čechomaďara Josefa Németha.

Byl přesvědčený, že se stane profesionálním cyklistou. Kvůli zdraví musel svůj plán přehodnotit. Rozhodl se být své lásce nablízku alespoň jako mechanik. Dálkově vystudoval obor zaměřený na pružnost a pevnost na pražském ČVUT, po studiích ale konstruktéra nedělal. Raději si otevřel kavárnu na Starém městě. „Potřebuju svobodu a možnost organizovat si sám svůj čas,“ říká Josef Németh. Narodil se v Táboře, jeho příjmení však prozrazuje maďarský původ. Maminka Češka se s otcem Maďarem poznala v Bechyni. „Mamka do Bechyně jezdila pracovat na poštu, táta tam byl na vojně. A na Táborsku už zůstal,“ vysvětluje Németh, který dětství strávil ve vesnici Stádlec.
V Sezimově Ústí pak dokončil maturitní obor mechanik číslicových strojů. Ze střední školy přitom chtěl zmizet už ve druhém ročníku. „Škola mi byla v té době úplně buřt. Můj život bylo kolo. Přemlouval jsem rodiče, ať mě nechají ze střední odejít, abych mohl jen trénovat a jezdit závody,“ popisuje Németh, který byl například na mistrovství juniorů v cyklokrosu třetí. Královnou cyklistiky je ale podle něj ta silniční. Na silničním kole jezdil mezinárodní závody.
Věnovat se své lásce naplno mohl až v osmnácti, kdy nastoupil do Dukly Brno. „Vojnu jsem odsloužil v tomto armádním sportovním centru,“ vysvětluje. Po roce ale musel cyklistiku pověsit na hřebík, ozvalo se totiž zdraví. „Z toho jsem se pět let psychicky sbíral, možná proto, že jsem byl ještě tak mladý. Ale kolo byla věc, pro kterou jsem žil. A popravdě, ani teď si nejsem jistý, že ještě kdy budu něco dělat s takovou vervou a nadšením,“ přiznává Németh, který najednou ve dvaceti přemýšlel, jakým jiným směrem jít dál.
Z Brna se už nevrátil na vesnici, ale přestěhoval se do Tábora. „Tenkrát mi přišel útěk do města skvělý, teď bych se klidně vrátil zpět na venkov. Až budu mít děti, chtěl bych je vychovávat na vesnici. Příroda člověka připraví na život,“ myslí si Németh. V Táboře začal pracovat v prodejně kol, dva roky strávil v cyklistickém obchodě v Německu, kde získal cit pro němčinu, ze které po návratu do Čech složil státnice. S bicykly ale už dělat nechtěl. „Hrozně mě štvalo, že nejezdím. Že musím dělat jen mechanika,“ popisuje bývalý cyklista. Vymanit se, jak sám říká, ze závislosti na kole a nastavit si nový žebříček hodnot mu pomohla až práce ve zcela jiných oborech.
Věnoval se třeba mezinárodnímu obchodu se zemědělskými technologiemi. Když firma nezvládala závazky, rozhodl se Németh odejít. „Už mi bylo trapné neustále vysvětlovat obchodním partnerům průšvihy. Jsem vycepovaný z domova, že když něco slíbím, tak je to svaté,“ popisuje, proč odešel dělat konstruktéra do sezimoústeckého Kovosvitu. V té době se přihlásil na dálkové studium strojařiny na Českém učení technickém (ČVUT) v Praze. Vybral si nepříliš populární a těžký obor zaměřený na pružnost a pevnost. V posledním ročníku dokonce skončil s prací, aby se mohl studiu věnovat naplno. Nezažil sice klasický kolejní život, ale díky poslednímu ročníku má kamarády z vysoké, se kterými se vídá doteď. Jednomu šel i za svědka.
„Svatba byla v Čechách, ale protože si bral za ženu Rusku, odjel jsem s nimi na týden do Moskvy, kde byla svatební party. Moskva mě dostala, je to impozantní město, kde bych byl pár let schopný žít. Ale sociální rozdíly jsou tam bohužel veliké,“ vypráví Németh.
Po promoci už se do Kovosvitu nevrátil. „Vždycky jsem chtěl dělat něco na vlastní pěst, na volné noze, mít zodpovědnost sám za sebe. Nějakou dobu jsem proto zevloval, chodil „po kafích“ s přáteli, až jsem uviděl barák v hrozném stavu a napadlo mě udělat v něm kavárnu,“ popisuje. V říjnu 2009 se nastěhoval do bytu nad budoucím podnikem a začal ve spolupráci s majitelem domu upravovat prostory.
V únoru 2010 pak začal intenzivně prácovat na interiéru. Hodně mu pomohli kamarádi, hlavně táborský fotograf Pedram Dilmaghani. „Spolupracujeme ve vzácné symbióze. Pedram dodá prvotní nápady, zkonzultujeme je a já je pak realizuju,“ přiznává současný kavárník. Oba tvůrce inspiroval černobílý snímek z roku 1920 Kabinet doktora Caligariho. „Snové kulisy, pokřivená scéna. Ten film je celý jako sen. A pokřivené kulisy jakoby znázorňovaly bláznovskou duši. To jsme se rozhodli převést i do kavárny,“ vysvětluje Németh. Na barevných zdech visí vtipně upravené fotografie jeho kamarádů a známých z Tábora. Sám provozovatel ale svůj portrét v kavárně nechtěl. „To by bylo moc narcistické,“ směje se a nepřestává plánovat další změny. „Ještě je tu sklep a to je velká věc. Přes léto je strašně mokrý, chci ho využívat jednorázově. Na ochutnávku vín, party, muziku. Napadl nás už i minigolf,“ směje se Németh. V hlavě už dlouho nosí ještě větší myšlenku, která souvisí i s jeho původem. „Miluju maďarské jídlo, klobásy, špek, spoustu skvěle upravené zeleniny. Maďarská restaurace by v Táboře mohla skvěle fungovat. Tamní kuchyně se české podobá, ale zároveň má kvalitnější ingredience, koření. Česká paprika se té maďarské nikdy nevyrovná. Navíc názvy znějí exoticky,“ míní Németh.
Dodává, že neustále potřebuje pohyb, změnu. Nechce se zastavit na jednom místě. „Možná právě v tom je ve mně Maďar. A pak také určitou hrdostí a zásadovostí,“ usmívá se. Když slyší maďarštinu, ihned zbystří. Sám ji ale neovládá. „To je jedna z věcí, kterou bych se do smrti rád naučil,“ podotýká. Zároveň ale zdůrazňuje, že maďarský původ nechce upřednostňovat před českým. Jak říká, jeho základní vděk patří přece jen české matce.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!