Jejich koníčkem je lov na příbuzné. Tvoří rodokmeny | E15.cz

Jejich koníčkem je lov na příbuzné. Tvoří rodokmeny

Naďa Jandová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Tvorba rodokmenů je čím dál víc v módě. Lidé díky nim mohou poznat své předky, kteří žili i před několika staletími.

Žádná nuda, ale spíš napínavá detektivka. Na tom se shodují lidé, kteří vytvářeli rodinné rodokmeny. V každém rodě se najdou pikantní historky nebo tajemství a oni je odhalili. Existují sice firmy, které se rozplétáním příbuzenských vztahů zabývají, ale to pro rodokmenové fajnšmekry není taková zábava.

Rodinný strom

Velký rodokmenový strom čtyř pokolení vytvořila návrhářka Brigita Ročňáková z Hranic. Nápad se zrodil zhruba před půl rokem. „Náhodou jsme se potkali s bratranci v restauraci a řekli si, že by nebylo špatné se někdy sejít s rodinou,“ vzpomíná návrhářka. Původní myšlenka bylo setkání s mladšími ročníky rodinného klanu. „K následné radosti všech jsem to ale nakonec pojala naprosto jinak.

Řekla jsem, proč se musíme i se vzdálenější rodinou scházet, jak už to bohužel v životě bývá, pouze na pohřbech? A začala jsem plánovat velkolepé rodinné setkání,“ říká Ročňáková.

Navštívila svou tetu Jarmilu Pivodovou v Přerově a poprosila ji, zda by dala dohromady kontakty příbuzenstva. „Postupně jsme se dopracovávaly ke konkrétním detailům. Přibývala další a další jména.

Teta trávila na telefonu celé hodiny, protože když už se s někým spojila, tak nezůstalo samozřejmě pouze u nahlášení adresy. Povídali si o tom, jak se kdo má, co synové a jejich děti,“ dodává návrhářka. Její tetě se podařilo sestavit rodokmen, který u čtyř pokolení čítá přibližně 140 lidí.

„Pak jsem vytvořila papírový rodokmenový strom, vysoký téměř dva metry a široký skoro dva a půl metru, kde jsou rodinné větve, jak se rozvíjely včetně všech 140 příbuzných. U každého je bydliště a na vrcholu pak fotografie zakladatelů rodu,“ říká Ročňáková. Strom připravovala na rodinné setkání rodu Prokešů a Plesníků, které se konalo o víkendu 12. a 13. června v Klokočí.

Na sraz se sjelo zhruba osmdesát lidí rodu z celého Česka, přijeli i příbuzní žijící v Itálii a v Německu. Všichni se v Podhůří, odkud rod pochází, šli podívat na hřbitov. Pak se přesunuli do Klokočí, kde zaplnili sál tamního hostince a kde si povídali, hodovali a zpívali dlouho do noci.

Nejstarším účastníkem rodinného srazu byla čtyřiaosmdesátiletá Marie Plesníková. „Byla šťastná a říkala, že se chtěla dožít srazu a teď že může v klidu odejít,“ dodává Ročňáková. Nejmladším účastníkem byl syn jejího bratrance Tobiáš Ančinec, který se narodil 1. června.

„Je zajímavé vědět, čím se předci živili, kde žili a jaké osudy prožívali. Například jsme zjistili, že častým povoláním v našem rodu byl učitel, v jedné větvi byli děda, otec i syn lesníci, napočítali jsme tři zedníky. Šaty ale lidem šila jen jedna žena, krejčová Jenovefa Švarcová,“ říká návrhářka.

Pátrání po předcích

Do práce na rodokmenu se v důchodu pustil i Zdeněk Černý. „Když je člověk mladý, nemá čas na vytváření rodokmenů. Jak se říká, mládí žije z ideálů, stáří ze vzpomínek,“ podotýká malíř Zdeněk Černý z Drahotuš (na snímku vpravo). Začal zkoumat rodokmen Černých, potom přidal i rody své maminky a manželky.

Informace o rodu Černých, který pochází z Brodku u Prostějova, se mu podařilo získat až do roku 1790. Rodokmen má zpracovaný formou stromu i knihy, u každého předka na stromu je malé číslo, které odkazuje dál do knihy na životopisné údaje, a rodokmen doplňují fotografie předků. „Získat fotky je snazší než se dopátrat informací. Musel jsem obvolávat pamětníky rodiny, dělal jsem na tom průběžně dva tři roky. Dá to dost práce,“ říká malíř.

Práci mu usnadnily doklady, které měl jeho otec uschované. „Za války musel dokládat svůj původ, takže měl ve složce rodné listy a životopisy rodičů a prarodičů. To mně hodně pomohlo. Dnes se dá spousta věcí zjistit přes internet, ale já ho nepoužívám a nepátral jsem ani v archivech,“ dodává Černý.

Rodokmen nechal nakopírovat a předal na srazu žijících potomků. „Setkali jsme se před pár lety v Brodku u Prostějova v domku rodičů a prarodičů, kde teď žije moje sestřenice, a povykládali jsme si,“ vzpomíná malíř. Pár stránek v rodokmenu věnoval právě rodišti, aby potomci věděli, odkud pocházejí.

„Odtud se Černí rozprchli, většinou poblíž Prostějova. Nejdál je bratranec v Jilemnici. V každém druhém domku v Brodku u Prostějova býval krejčí, lidé jezdívali nebo chodili pěšky do Prostějova fasovat polotovary a doma šili pro textilní firmy. Můj bratr Miroslav se v Brodku narodil. Otec byl ale voják z povolání a přesunuli ho do Hranic,“ líčí důchodce. Narodil se už v Drahotuších, ale na prázdniny do Brodku jezdíval. „Měli jsme tam hodně příbuzných, v jedné ulici třeba i tři tety, k některé jsme šli na snídani, jinam na večeři,“ vypráví Černý.

Rád vzpomíná na ulici, která se jmenovala Chaloupky. „Ženy tam seděly na židličkách ve dveřích, šily a klábosily spolu, chlapi pracovali na šicích strojích pod oknem,“ dodává malíř.

Při pátrání po předcích zjistil, že hodně z nich se věnovalo právě krejčovství. „Stařenka si vzala cestáře a ten začal dělat také krejčařinu. Můj otec se učil zámečníkem a večer musel obšívat dírky. Byla to dřina,“ říká malíř. Na žádného malíře ve svém rodě ale nenarazil.

Čtyřmetrový rodokmen

Až do roku 1580 se dopátral při sestavování rodokmenu historik Jiří Nebeský z Hranic (na snímku vlevo). „Náš rod pochází z Mělnicka a zjistil jsem, že moji předci se jmenovali Převozníci, Nebeští byli až od začátku sedmnáctého století, kdy si jeden předek vzal jméno po manželce,“ říká historik.

Nebeských je hodně a v rodokmenu jsou slavná jména. „Je tam například básník Jan Nebeský z Wojkovicz, společné předky mám i s básníkem Ladislavem Nebeským. Máme v rodě také známého vídeňského gynekologa Oskara Nebeského a další,“ vyjmenovává autor.

Své dílo má ve čtyřmetrovém pásu. „Měl jsem ho dřív na zdi a dopisoval jsem do něj,“ upřesňuje Nebeský. Nositelů tohoto jména je v Česku zhruba šest set. „Přitom původně to byly dvě tři rodiny,“ dodává historik.

Ten také vytvořil rodokmen své maminky. „Rodokmeny mě zajímaly od dětství. Už ve dvanácti letech jsem zpovídal příbuzné a zapisoval jsem si informace. U tatínka jsem měl štěstí, rodina si dělala rodokmeny alespoň čtyřikrát. U běžné české rodiny lze rodokmen vytvořit do poloviny sedmnáctého století, vypátrat předky v šestnáctém století je vzácné a dostat se před rok 1500 je prakticky nemožné,“ uzavírá Nebeský.

Autor: Naďa Jandová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video