Se svým mužem, fotografem Otou Landsbergrem, se Eva Landsbergrová seznámila před dlouhými lety.
„Byli jsme ještě skoro děti. Studovala jsem střední zemědělskou ekonomickou školu v Místku a na náměstí jsem často potkávala vysokého dlouhovlasého floutka s černým pudlem. Strašně mi tím imponoval, protože pro psy jsem měla vždycky slabost,“ říká Landsbergerová. Jiskra mezi nimi přeskočila, když si byla ve fotoateliéru vyzvednout fotku na občanku. „Vypadala jsem na ní příšerně a on mi ji najednou podával ten floutek, co jsem ho potkávala na náměstí. Strašně jsem se před ním tehdy styděla,“ vzpomíná.
Ani strašná fotka neodradila Otu Landsbergera, aby ji nezačal doprovázet na nádraží. A protože pes Black očurával kdejaký roh, Evě mnohokrát ujel vlak. „Abych řekla pravdu, ani mi to moc nevadilo, přece jen jsem byla hodně zamilovaná,“ dodává. Se svým mužem žije už šestatřicet let.
Manželé Landsbergerovi mají tři děti. Dva syny a dceru. „Dlouho jsem byla na mateřské a pak, když se blížila revoluce a já nemohla najít ve svém oboru práci, přesvědčil mě manžel, ať s ním začnu podnikat ve fotografii. Nápad se mi líbil, k výtvarnu jsem měla vždycky blízko. Kdysi jsem se dokonce pokoušela dostat se na uměleckou průmyslovku. Ale za totality to byl problém, pokud jste neměli mimořádný talent nebo protekci,“ vysvětluje.
V roce 1988 si otevřeli na místeckém náměstí ve svém domě fotoateliér. Dařilo se jim dobře, děti rostly, všichni hodně cestovali a dělali to, co je bavilo. „Byli jsme prostě svobodní a nezávislí,“ charakterizuje tehdejší úsek života Eva.
Společná záliba? Psi
Nejen pudl Black spojil osudy Evy a Oty. Psi provázejí celý jejich život a jejich domácnost s nimi sdílí vždycky nějaký ten chlupáč. A pokaždé je nalezenec. Jednu dobu jich měli dokonce osm, to když se jejich stárnoucí fence narodilo pět nechtěných štěňat.
„Před deseti lety mě můj muž překvapil a koupil za babku na inzerát od divných lidí tříletého německého ovčáka. Byl v žalostném stavu, ale brzy se stal nejen naším miláčkem. Měli ho rádi všichni naši kamarádi i zákazníci,“ říká Eva.
Baron s nimi jezdil i na dovolenou a výlety. „Chtěli jsme mu vyřídit psí pas a vydat se s ním třeba na Slovensko do Tater. Bohužel, byl s námi pouhé dva roky. Jednoho dne snědl otrávenou návnadu v parku a umřel,“ vysvětluje Landsbergerová.
Nyní mají psa, který je pravým opakem Barona. „Máme ho z opavského útulku. Ale má strach z lidí. Zpočátku se lidí bál až hystericky, asi si hodně prožil. Důvěřuje jenom mně a manželovi. Cestování s ním nepřichází v úvahu, takže pokud máme dovolenou, tak jedeme každý sám,“ konstatuje Landsbergerová.
Přestože společných cest si v současnosti moc neužijí, před lety projeli velkou část světa. Cestování je dalším velkým koníčkem manželů. „Nejdále jsme spolu byli na měsíční cestě v Turecku, Sýrii, Jordánsku a Izraeli. Byly to úžasné cesty, hodně jsme viděli a poznali,“ dodává.
Boj za psí útulek
Láska ke psům přivedla manžele Landsbergerovy k myšlence, že Frýdek-Místek potřebuje psí útulek.
V roce 2000 založili spolu s dalšími milovníky psů občanské sdružení. „Bylo nás asi třicet a snažili jsme se vedení radnice přesvědčit, že i opuštění tvorové, jako jsou psi a kočky, potřebují domov. Po městě jich běhá opravdu hodně,” říká Landsbergerová.
Sdružení předalo radnici petici, pod kterou se podepsalo přes tři a půl tisíce lidí. Ale neúspěšně.
„Měli jsme dokonce vytipovaný vhodný prostor, nechali jsme zpracovat projekt, všechno bylo ale marné. Útulek neprošel. Zřejmě se zastupitelé domnívali, že šedesátitisícové město takový nadstandard nepotřebuje,“ vysvětluje Eva.
Sdružení se ještě několikrát snažilo rozhodnutí města zvrátit, ale po opakovaných neúspěších se před dvěma lety rozpadlo.
Ještě předtím ale stačili nadšenci uspořádat čtyři ročníky soutěže s názvem Psí šikula. „Byla to soutěž v dovednosti a poslušnosti psů všech ras i podras. Ohromně nás to bavilo, pak ale přišla krize a s ní i nedostatek peněz. Takže, i když nás to mrzí, museli jsme i s tím skončit,“ říká Landsbergerová.
Miluje staré domy
Krámek manželů Landsbergerových vypadá, jako by vypadl z dobových pohlednic první republiky. A to je úmysl. Oba mají rádi vše staré, co jen trochu zavání historií. Milují památky, tajemné staré domy, hrady a zámky. „A protože v jednom takovém starém domě bydlíme,jsem šťastná i doma. Máme tady krámek, a přestože je pořád co opravovat, cítíme se tady skvěle,“ dodává. Umění, historie a útulná a kouzelná atmosféra starého domu pod místeckými „laubami“, jak se tady říká, na ni čiší z každého koutu. V přízemí má ateliér její švagrová Eva Kučerová, známá výtvarnice a smaltérka. „A tak žijeme v neustále inspirativním prostředí. I když musím manžela nutit, občas vystaví i své fotky. Naposledy to byl soubor fotografií Hukvald. A já nakažená svým mužem fotím už dvacet let také a jednou možná své fotky vystavím spolu s ním,“ doplňuje skromně Landsbergerová. A jak se dívá na svého muže Otu? „Je to pohodář a obrovský frýdecko-místecký patriot. Myslím, že ho tak trochu trápí, že Frýdek-Místek není to pohodové město, jaké si představoval. Má rád lidi, ale rozhodně nemusí ty, co hodně mluví a přitom nemají co říct,” uzavírá.
