Jejich srdce tepe v kolejích. Lidé ze stanice Most a Chomutov

Na hlavním nádraží tráví kus života. Nečekají na vlak, jsou na té druhé straně.

Staré nádražní haly pošlapané snad miliony kroků. Jsou stejné jako před dvaceti lety, a přece tak jiné. Někteří zaměstnanci tam dělali už za socialismu. Jiní znají jen novodobou železnici. Ti všichni ale vnášejí do stanice život. Dnešní život.

Piáno nesl i výpravčí

S kýblem a smetákem „tancuje“ po chomutovském nádraží. „No to snad není pravda, zas se někdo vyčůral před dveře záchodů, místo aby si půjčil za pětikorunu klíč,“ rozčiluje se uklízečka Helga Jelínková.
Teprve nedávno sem nastoupila na brigádu. „Jak se mi tu pracuje? Nebýt lidí, kteří dělají nepořádek, tak by to šlo. Vytřu, zametu venku a za hodinu můžu začít znovu,“ máchá hadr v jarové vodě. Na nádraží se nesmí kouřit, přesto denně namete lopatku nedopalků z haly i čekárny. „Když řeknu mladým, že se tu nekouří, je jim to fuk,“ kroutí hlavou uklízečka.
To ženy u výdejny jízdenek Zuzana Piteková a Alena Vošahlíková jsou o poznání klidnější. „U dráhy dělám přes dvacet let. První tři roky jsem jezdila jako průvodčí. Byla tam náročná pracovní doba, třeba nástupy o půlnoci. Tady to mám lepší,“ říká Piteková. Nejvíc jízdenek prodá do Klášterce nad Ohří a Mostu.
Její kolegyně u vedlejšího okénka je přibližně stejně služebně stará. Zpočátku pracovala u železničního zdravotnictví, ale před čtrnácti lety jí zrušili místo. „Mám ráda práci s lidmi. Cestující jsou většinou slušní. Stává se ale, že někteří nám chodí vyčítat, že má vlak zpoždění. Jsme holt první na ráně,“ směje se Vošahlíková.
Všechny ženy se shodují, že když na nádraží sídlila železniční policie, by to jednodušší. „Teď na všechno voláme strážníky. Vyženou bezdomovce a ti se pak zase vrátí,“ přitakává uklízečka Jelínková.
I Eva Lanzendörferová uklízela na nádraží. Deset let. Teď už je šestým rokem u zavazadel. „Když mi šly děti do školy, už jsem nemohla dělat na směny,“ vysvětluje a chystá se vyběhnout k rychlíku, který veze kurýrní zásilky.
„Dříve lidé posílali balíky vlakem víc. Ale práce máme zaplaťpámbu pořád dost. Teď zase téhle služby využívají firmy,“ vykládá. Vzpomíná na to, jak do vagónů nakládali speciální boxy s akvarijními rybičkami, ale i hady, slepice, káčata. Anebo, jak jednou někdo posílal vlakem z Moravy do Chomutova těžké piáno. To byly ještě spěšniny. „Pomáhali ho vykládat posunovači. Rukávy si na to vyhrnul i výpravčí,“ pátrá v paměti.
V „pakrovně“ jí připadá každý den jiný. „Není to jako stereotyp ve fabrice,“ pochvaluje si Lanzendörferová. Pronajatý nádražní bar zrovna nepatří k vyhledávaným místům pro noční zábavu. Ten na nádraží v Chomutově je otevřený nonstop. Barmanka Hana Gajdošová se v něm o půlnoci raději zamyká. „Pak už otvíráme jen podle hostů. Ale většinou už nikdo nepřijde,“ dodává žena, která je v důchodu a dva roky tam chodí vypomáhat.
Když ji někdo obtěžuje nebo dělá nepořádek, vypoklonkuje ho. „A když se začne chovat agresivně, volám ochranku,“ poznamenává Gajdošová. S hosty si ráda povídá, jen ta dnešní doba ji nesedí. „Dobře jsou na tom jen někteří. Hrozné je to, když se tak děje na úkor chudých,“ smutně pokyvuje hlavou. Že je mezi lidmi málo peněz, pociťuje také Martina Mohelnická, která už sedmým rokem prodává v kiosku na mosteckém nádraží. Stánek je otevřený až do osmé večerní. Má v něm tři druhy točeného piva. „Dříve jsme měli jen lahvové a prodalo se ho víc,“ dokládá. Někteří by u ní nakupovali až až. „Chtějí, abych jim něco dala, že mi peníze přinesou,“ poukazuje na skupinu problémových lidí, kteří občas „okupují“ kiosek. I ona má spoustu zážitků. „Často se zasměju, jindy zas rozčílím. Třeba, když se tady objevuje feťák. To hned volám městskou policii,“ podotýká Mohelnická.
Po učilišti nastoupila do výdejny jízdenek Libuše Vobrubová. Je střídač, takže chodí i do mezinárodní pokladny, kde slouží i noční. Nemá strach, po desáté večerní je v hale klid.

Cestující se vracejí

„Cestujících ubylo, ale zase se vracejí,“ věří v lepší časy. Nejvíc jízdenek prodá do Ústí nad Labem a Chomutova. Stálí pasažéři si s ní povídají, někteří i vtipkují. Marie Šinkorová nejdřív dělala na dráze v doplatkové pokladně, teď kurýrních zásilkách. „Lidé posílají už jen balíčky do patnácti kilo. Dřív byl i podej jízdních kol, ale ten je už pár let zrušený. To nám hodně chybí,“ přiznává. Práce ji baví, ale bavila by ji ještě víc, kdyby nemusela zájemce posílat od okénka se špatnou zprávou, že si nemůžou poslat kolo vlakem. Lidé je můžou posílat už jen jako kurýr, to ovšem musí kolo zčásti rozebrat. „Toho letos využili jen dva zákazníci,“ stýská si Šinkorová.