Bázlivé povahy by o tom neměly ani přemýšlet. A neplavci? Těm se doporučuje jediné: zůstat nohama na zemi. V ostatních případech se může stát mořeplavcem kdokoliv. Třeba James Cook, syn chudého dělníka, si stoupl na kapitánský můstek už ve dvaadvaceti.
Já svou šanci, sice jen na řece Dyji, dostávám o tři roky později. Pozorování přechodu Venuše přes slunce a objevení nové pevniny ale není moje parketa. Mám skromnější úkol: dopravit dvanáctku pasažérů z Břeclavi na Janův hrad a zpět.
A pokud možno ve zdraví.
„Uvidíš, že to zvládneš. Pustil jsem za kormidlo i šestileté dítko,“ uklidňuje mě David Korda, kapitán s kmetským strništěm, který mi chce předat vládu na palubě.
Mám ale respekt. Nebudu přece pilotovat žádné plavítko. Loď Sámo má přes třináct metrů a váží několik tun.
„A motor má výkon padesát koní. Pohoda, to je jako fabie,“ povídá mi Korda.
Jde se na věc. Hned vzápětí ale zjišťuji, že to nebude nic příjemného. Sedadlo kormidelníka není příliš pohodlné, sotva dosáhnu špičkami na zem. Zatímco pasažéři se dobře baví, začínám být pěkně zmatený.
Stačí mi totiž jediný pohled na přístrojovou desku. Desítky tlačítek, nesrozumitelných názvů a dva budíky, které ani vzdáleně nepřipomínají tachometr v autě.
„Takhle ne!“ křičí Korda, když zápasím s dřevěným kormidlem. A moc se mu nedivím. Pohled z břehu je asi náramně směšný. Žádná plynulá jízda, potácíme se po řece jako štamgasti, kteří opouštějí bar.
„Uvědom si, že jsi pořád ve smyku. Jakmile zatočíš doleva, musíš už začít pomalu točit doprava, jinak loď nepopluje rovně,“ nabádá mě můj učitel Korda, který občas v kritických úsecích přebírá kontrolu nad lodí.
Sámo, plavidlo, které dostalo jméno po franském kupci, mě ale stále odmítá poslouchat. Asi řízení není nic pro mě. Vždyť lyže jsem nikdy neubrzdil, ani řidičák na kolo mi nedali. A v autoškole jsem taky nevynikal.
Po hodině ale vidím cíl, malé přístaviště pod Janovým hradem. Devět kilometrů je za mnou. Dokázal jsem to!
„No vidíš, ale za chvilku se budeme otáčet, takže mi to předej,“ varuje mě Korda, že bych složitý manévr nemusel zvládnout.
Během pár okamžiků už příď Sáma míří na Břeclav. Nabíráme pár cestujících a vracíme se. Usedám opět ke kormidlu.
„Ježiši, pozor!“ hlesne Korda. Na pár okamžiků jsem se zamyslel. Já hlupák. Čeká nás nezvratný osud – náraz.
I když točím kormidlem neskutečnou rychlostí, je to marné. Blížíme se ke břehu. Pravý kapitán instinktivně zařadí zpáteční chod, jenže už i na to je pozdě.
„Právě sis vydělal sto padesát tisíc. Motor je v čudu,“ říká mi zcela vážně. Hned se ale směje. „Ne, nic se nestalo, byl to jen ťukaneček.“
Zpáteční cesta už pak probíhá bez problémů. Oba jsme totiž nervózní. Já ze sebe. A on ze mě. Ke kormidlu se totiž dostanu už jen jednou. Právě v úseku, kde před časem nechal kapitán řídit i šestileté dítě.
„Dnes si mě stál hromadu nervů. Ale když nás před lety u Japonska zahnala vichřice několik set kilometrů mimo trasu, bylo to horší,“ snaží se mě Korda už v břeclavském přístavišti uklidňovat.
No, Cook ze mě nebude. Ale co, hlavně že jsme ve zdraví dojeli. Vlastně dopluli.
