Jihlavské Státní bezpečnosti dělal potíže Lenin, zjistil historik Herzán | E15.cz

Jihlavské Státní bezpečnosti dělal potíže Lenin, zjistil historik Herzán

Jihlava ve spárech StB se jmenuje nová kniha jihlavského historika a výtvarníka Martina Herzána.

V Jihlavě byla v padesátých letech na ulici Legionářů tajná věznice pro duchovní, kterou střežila StB. To je jedna z věcí, které ve své knize odhalil Martin Herzán. Nebylo to však jediné překvapení, kterého se historik při práci na knize dočkal. „Například jsem sice věděl, že ve sklepení dnešní radnice v Jihlavě měla StB v letech 1948 až 1954 věznici a mučírnu, ale až podrobné pátrání mi ukázalo, jak strašná muka zde museli lidé zažívat,“ říká třiatřicetiletý třebíčský rodák Herzán.

Podařilo se vám zjistit bližší informaci o internaci duchovních?

Dva kněze, kteří byli zároveň ministry Gottwaldovy vlády, Jan Šrámek a František Hála, krátce internovali v Nové Říši u Jihlavy. V knize jejich internaci podrobně popisuji. Ale že bylo takové vězeňské zařízení od roku 1953 i v centru Jihlavy, to mě samotného překvapilo.

Zmiňujete také podivný průjezd poslance Švermy poválečnou Jihlavou, na který měla dohlížet StB. Jak si jej vysvětlujete?

Informaci jsem objevil v přísně tajné zprávě jihlavské StB z listopadu 1945. Autor ji zakončil úlevným dovětkem, že vše proběhlo hladce. Jenže ,,poslanec“ Jan Šverma zemřel oficiálně už 10. listopadu předchozího roku při přechodu Nízkých Tater a právě jeho hrdinná smrt z něj učinila ikonu celého komunistického období. Pojmenovávali po něm ulice, stavěli mu sochy- A náhle se objeví dvě věty v tajné zprávě jihlavské bezpečnosti. Člověk aby přemýšlel, jestli se nebudou přepisovat učebnice. Kdo ví, jak to tehdy bylo. Já to zatím beru jen jako spekulaci, ač je to v tajné zprávě napsáno černé na bílém.

Umístil jste křížový kámen do Smetanových sadů, pak úřady rozhodly, že bude odstraněn. Co k tomu vedlo?

Ano, tvořím i sochařská díla a právě replika křížového či smírčího kamene byla jedním z nich. Vztyčil jsem ho loni 29. srpna po souhlasu vedení města na místo, kde kdysi podobný kámen stával, ale byl necitlivě odstraněn. Chtěl jsem svojí iniciativou nahradit tento historický ,,zločin“. Pak se ale objevily názory z radnice, že povolení mělo být více, a kámen po pouhých dvaceti dnech odstranili. Poté odpočíval rok v mé garáži a od 20. srpna stojí u polní cesty nedaleko obce Mladé Bříště u Humpolce.

Uctil jste pamětní deskou na jihlavském domě kultury také Karla Kryla. V té době jste byl ale ještě komunistou. Nezdálo se vám tehdy, že spojovat komunistickou stranu a Karla Kryla je jako míchat olej s vodou, že to prostě nejde?

Ano, 17. listopadu 2004 jsem na Domě kultury a odborů odhalil bronzovou pamětní desku Karlu Krylovi, kterého jsem si vždy vážil, vážím a budu vážit. Tehdy jsem byl řadový člen, nikdo ani nevěděl, kdo jsem. Když jsem ale v roce 2009 vydal bronzové pamětní medaile Karlu Krylovi, to už jsem byl zastupitel města, takže jsem schytal pořádně jedovatou mediální smršť. Všichni v tom viděli jen ten paradox, proč komunista uctívá Karla Kryla. Já ale nehledám senzace a paradoxy, já prostě udělal to, co jsem od srdce cítil. A udělal bych to nezištně opět a v jakékoliv době.

Co si myslíte o současném křídle mladých radikálních komunistů, znáte je? Pokládáte je za nebezpečí pro společnost?

S jejich názorovými pochody jsem se nikdy nemohl ztotožnit. Jsou naprosto slepí ke zločinům komunismu, a to je zásadní problém. Bohužel, to nebezpečí pro společnost zde je. Fakt, že se i takoví lidé objevili na kandidátní listině KSČM ve volbách na jihlavskou radnici v říjnu 2010, mě přiměl odejít a kandidovat za Město lidem.

Jste absolventem teologické fakulty…

Není tajemstvím, že jsem člověk věřící. Nebyl pro mě proto problém studovat teologii, zvlášť když můj obor kladl veliký důraz na sociální oblast, psychologii, pedagogiku i historii. Teologii jsem začal studovat jako čerstvý absolvent uměleckého kovářství, takže jsem sundal koženou zástěru, otřepal se od popela a na dalších osm let si kolem krku uvázal kravatu.

Podařilo se vám zjistit nové skutečnosti o zmizení původní sochy TGM od jihlavského gymnázia?

Ano, podařilo se mi pojmenovat všechny vlivné viníky, kteří způsobili odstranění této sochy. Přináším tam svědectví konkrétních lidí, kteří ji odstraňovali a odváželi. Určil jsem místo, kde socha skončila. Uvádím tam i omluvu KSČ z roku 1968 za zničení sochy. Strana tenkrát slíbila nápravu, ale nebylo to nic platné. Krátce nato přišla invaze sovětských vojsk a o soše TGM se už zase nesmělo mluvit.

Téměř kuriozitou v knize je zmínka o kostele v Beneticích, kam chodili na mše komunističtí funkcionáři z širokého okolí. Jak jste na něj přišel?

Je to jeden z kostelů, které mí předkové v regionu postavili. Konkrétně tento v letech 1853 až 1859 můj praprapradědeček Dominik Herzán. Další osudy kostela jsem tedy se zájmem a někdy i rozpaky sledoval. Jeho osud za totality byl vskutku hodně kuriózní.

Píšete, že tam stávala auta komunistických funkcionářů.

Ano, při nedělních mších byly u kostela zaparkovány luxusní volhy a tatrovky funkcionářů, kteří byli věřící, ale báli se navštěvovat kostely ve velkých městech. Tam totiž StB posílala své agenty, aby sledovali, kdo do kostela chodí. Takže Benetice se staly jakousi ,,oázou“ těchto funkcionářů, hlavně z jihlavského a třebíčského okresu. Proč si vybrali právě toto místo, nevím.

Sešel jste se při přípravě knihy s někým z jihlavské StB?

Měl jsem několik schůzek s bývalými estébáky. Ti ve středním věku moc sdílní nebyli, báli se. Hlavně proto, že ještě pracují a nechtěli mít komplikace. Někteří se odmítali se mnou bavit z principu. Ti v důchodovém věku si se mnou ale často rádi sedli, popovídali a zavzpomínali.

Máte s StB vlastní životní zkušenost? Nebo pronásledovala někoho z rodiny?

Já řádění StB na vlastní kůži nezažil, ale můj dědeček a babička to schytali. Hlavně proto, že oba pocházeli z podnikatelských poměrů, byli aktivní v Sokole a nebáli se říkat, co měli na jazyku.

Narazil jste při pátrání na někoho, o kom by se dalo říct, že to byl slušný estébák?

I takový zázrak se stal, dokonce šlo přímo o šéfa jihlavské okresní správy StB Mojmíra Doubka, který v ní úřadoval v letech 1963 až 1966. Hrdinsky se však zachoval až později, když byl v letech 1966 až 1969 šéfem uniformované Veřejné bezpečnosti v okrese Jihlava. V roce 1968, když do Jihlavy vtrhla sovětská vojska s tanky, prokázal velikou lidskost a riskoval skutečně hodně. Sovětští důstojníci a KGB z něj byli na infarkt. Nakonec se mu to stalo osudným. Jeho hrdinství podrobně popisuji v knize.

Napsal jste dosud neznámé skutečnosti o sebevraždě Evžena Plocka v roce 1969. Jeho oběť lidé tehdy spontánně chápali jako symbol odporu proti sovětské okupaci. Jaké byly Plockovy motivy?

Tajné dokumenty StB jasně hovoří o tom, že Plockovi po jeho pokusu o upálení odebrali v jihlavské nemocnici krev a v ní měl tři promile alkoholu. To odpovídá hluboké opilosti. Těžko pak posoudit, zda jeho čin byl uvědomělým protestem a proti čemu vlastně. Dokumenty StB pak dlouze rozebírají i snahy vedení Veřejné bezpečnosti tuto informaci o alkoholu před veřejností utajit. Ještě před svou smrtí o to prosil i sám Plocek, když dalších pět dní umíral s těžkými popáleninami v nemocnici.

Proč to ale udělal?

Jeho blízcí říkají, že z nešťastné a nenaplněné lásky. Pravdu věděl jen sám Evžen Plocek. To nic nemění na tom, že to byl slušný a pracovitý člověk, kterého tehdejší poměry ve straně a invaze skutečně zklamaly. Podobných nemilosrdných a bolestivých pravd je v mé knize víc.

Otiskujete v ní také snímek ocelového boxeru s ostny. Kdy byly tyto zbraně ve výzbroji StB?

Používaly se jen ve čtyřicátých a padesátých letech, pak byly zakázány. V počátcích StB měli její příslušníci i daleko kurióznější zbraně. Často si je vyráběli iniciativně sami doma.

Nejzápornější postavou jihlavské StB byl zřejmě krutý vyšetřovatel Antonín Achylis. Kdo to byl a jak skončil?

Narodil se v roce 1923 a u jihlavské StB pracoval od roku 1949 jako řidič. V materiálech se píše, že neměl nikdy zastávat vyšší pozice, protože jeho osobnostní a psychické předpoklady nebyly vhodné. Vědělo se, že je jednodušší a velmi vznětlivý. Jenže už po dvou měsících začal Achylis raketově stoupat ve funkcích a náhle z něj byl důstojník v roli vyšetřovatele, který nelidsky týral a mučil vyšetřované, včetně těch z případu Babice. Ve zdravotní zprávě se píše, že byl barvoslepý na červenou barvu. Takže krev, která tekla z jeho obětí, mu určitě moc nevadila.

V jihlavské StB vydržel až do důchodu?

Byl propuštěn v roce 1958. Ale ne pro své zločiny proti lidskosti, ale pro morální závady. I přesto dál pracoval ve vysokých funkcích, dlouho byl ředitelem jihlavského Čedoku, pak až do důchodu pracoval v Domě kultury a odborů. Zemřel v roce 1993.

Naopak kuriozitou bylo, že jihlavské StB šéfoval bratr Lenina

Ano, v letech 1948-1949 to byl Vratislav Jelínek, který měl bratra, jemuž rodiče dali křestní jméno Lenin. Zřejmě proto, aby ukázali oddanost komunismu. Jméno Lenin nebylo logicky ani v našem kalendáři, přesto si komunistický režim nedovolil rodině Jelínků tuto absurditu zakázat. Jak ale ukázaly další roky, horší reklamu ruskému Leninovi nemohli snad ani udělat. Z Lenina Jelínka totiž vyrostl kriminálník s katastrofální mravní pověstí.

Čím si ji zasloužil?

Dělal ostudu svému jménu, rodině, a hlavně svému bratru Vratislavu Jelínkovi, který byl šéfem jihlavské StB. V archivech bezpečnostních složek se tak dochovaly i konkrétní údaje o prohřešcích Lenina, z nichž lze citovat: ,,opilství, výtržnictví, násilnosti, krádeže“. Vězení znal též celkem důvěrně. Pro komunistický režim asi nebylo jednoduché stavět před soud a následně odsuzovat Lenina a psát na celu jeho jméno.

Jak vznikl nápad napsat knihu Jihlava ve spárech StB?

Postrádal jsem podrobné informace o perzekucích Státní bezpečnosti v Jihlavě a okolí v letech 1945 až 1989. Proto jsem na tom začal pracovat. Kniha vznikala tři roky, vyšla 10. listopadu.

Byl jste členem KSČM, jak k tomu došlo? To jste byl přesvědčený komunista?

Nestal jsem se komunistou, to by znamenalo souhlasit s tím, co bylo před rokem 1989, s čímž v mnoha zásadních věcech souhlasit nemohu. Členem KSČM jsem se stal v roce 2002, což vycházelo hlavně z mého velkého zklamání z polistopadového vývoje. Místo budování svobody, demokracie, mravnosti a občanské společnosti se tu všichni starali především o vlastní materiální hodnoty. Vstoupil jsem i z mého hlubšího sociálního cítění. Pomohla tomu i zoufalá občanská bezmoc při pohledu na politickou scénu.

Z KSČM jste nakonec vystoupil. Proč?

Měl jsem názorové střety s některými konzervativními soudruhy, kteří žijí myšlenkově stále před rokem 1989. Odešel jsem i kvůli tomu, aby mé projekty, aš už knihy, umělecká díla, pamětní desky, medaile, zvony a další mé aktivity, nebyly spojovány a snižovány v souvislosti s mým členstvím ve straně, protože s politikou nemají tože nic společného.

Děláte medaile, zvony, jste kovářem, publicistou, historikem, malujete. Máte kořeny pro tolik nadání v rodině?

Ano, hodně jsem zdědil po předcích, nejvíce asi po dědečkovi, který byl nadaný a cílevědomý téměř ve všech tvůrčích oblastech. Nejvíce se věnoval architektuře a projektování.

V Jihlavě prý vyprojektoval několik staveb.

Často na něj vzpomínám při procházkách městem, když míjím jeho díla. Vyprojektoval například na Žižkově ulici domov mládeže či na stejné ulici dům Globus, sídlo hasičského záchranného sboru na Sokolovské ulici, ale i sídliště Královský vršek, U Hřbitova a okolí. Vzpomínám i na pomník československým letcům bojujícím za II. světové války v Anglii pod křídly RAF, který vytvořil v roce 1978 u Mrákotína. U jihlavské StB si tím pořádně zavařil.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!