Jindřichohradečtí plavčíci: ostříži i šerifové koupaliště

Slunce a písek na pobřeží v Los Angeles, svalnatí plavčíci a opálené plavčice zachraňují tonoucí z rozburáceného moře, hořících lodí nebo potopené vrtné věže. I když tak dramatické situace na hradecké letní plovárně řešit nemusí, životy plavců chrání stejně bedlivě jako hrdinové z amerického seriálu Pobřežní hlídka.
Mitchem Buchannonem je na hradeckém vnitřním i venkovním bazénu Karel Čermák. Pracuje tam sedmnáct let. V mládí si při skoku do přehrady poranil páteř, a tak si na vlastní kůži vyzkoušel, co všechno se u vody může stát. „Vycítím, když se k něčemu schyluje. Proto k návštěvníkovi běžím napřed, abych jeho úrazu zabránil. Jenže lidi si neuvědomují, že jim hrozí nebezpečí, a nerespektují mé varování,“ říká pětačtyřicetiletý plavčík.
I když se chtěl původně věnovat motocyklům nebo jezdit s lokomotivou, k vodě měl blízko odmalička. Práce plavčíka ho lákala už na vojně, ale po ní nakonec nastoupil jako ostraha objektů. A hlídá dodnes. Nepečuje však o domy, nýbrž o lidské životy.

Schválně provokují

„Tady na bazéně jsem zachránil jednoho člověka. Vojáci přišli na trénink a jeden z nich dostal epileptický záchvat. Jeho kolegové si mysleli, že si dělá srandu, a když uznali, že to není legrace, bylo téměř pozdě,“ vypráví Čermák. Většinou ale řeší odřeniny, rány na šití nebo zlomeniny.
Protože je v létě otevřený i venkovní bazén, u kterého musí být čtyři plavčíci, neobejdou se bez brigádníků. Jaroslava Váňová tam pracuje už třetí rok. „Tenkrát jsem sháněla nějakou práci na léto. Že budu plavčice, mě ani nenapadlo. I když se mi takové zaměstnání líbilo už jako malé. Chodila jsem sem do bazénu a vídala tady Karla. Přála jsem si být na jeho místě,“ vzpomíná dvacetiletá Váňová. Podle ní je občas docela těžké náštěvníkům vysvětlit, co se na koupališti nesmí. Například jezdit na tobogánu po dvou, před signálem mimo zelenou, skákat do vody, nebo v ní jíst. „Někteří to pochopí, ale často vyloženě provokují. Někdy to je třeba celá rodinka,“ popisuje brigádnice.
Janu Šimkovi bylo osmnáct, když začal brigádničit na plovárně. Dnes mu je třiadvacet a od listopadu tu pracuje jako celoroční plavčík. „Já k vodě jednoduše patřím. Od svých pěti let, co tady bazén stojí, jsem ve vodě. Mamka tady totiž pracovala. A stále se snažím závodně plavat,“ říká Šimek.
Plavčíci musí dbát i o čistotu. O vnitřní bazén se stará úklidová služba, ale venku přes léto uklízejí sami. „Ráno, než přijdou lidi, uklidíme a pak celý den jen hlídám. Oči mi pořád jezdí sem a tam. Poznám na lidech, jestli k vodě mají vztah nebo ne. Když sem přijde dvanáctileté dítě, které má rukávky, vím, že budu muset dávat pozor. Stejné je to s dospělými. Někteří se bojí, jiní si naopak dovolují až moc,“ popisuje.
Na koupališti je několik stanovišť, na kterých se záchranáři během dne střídají. U plavčíkárny, jak místu u přístřešku pro zaměstnance říkají, u toboganu a mostu, který vede nad bazény. „Tam je to nejnepříjemnější. Praží tam slunce. Když jsou vedra, není problém vypít za den šest nebo sedm litrů vody,“ dodává Šimek.
O to, aby byli všichni plavčíci na svých místech, se stará Stanislava Heřmánková. Rozepisuje jim služby, vypisuje záskoky, v létě funguje jako spojka mezi nimi a vedením. Ona sama dělá plavčici jen o prázdninách. Během roku ji totiž plně zaměstnává vyučování v plavecké škole. Jejími žáky jsou kojenci i důchodci.
Všichni čtyři se shodují v tom, že morálka mezi návštěvníky každým rokem klesá. Lidé jsou stále drzejší, málo pokorní a nečtou cedulky a upozornění. „Nedají si poradit a navíc se urazí. Naopak ještě navádějí své děti. Mrzí nás, když pro ně děláme maximum a stejně se potážeme se zlou,“ popisuje Čermák.
„Můj nejnepříjemnější zážitek se stal před čtyřmi lety. Přišel jeden návštěvník, který i po našem napomínání skákal do vody a strkal se s kamarádem. Ohrozili tak i malou holčičku s maminkou. Upozornila jsem ho znovu na neohleduplné chování. Řekl, ať prý si jdou jinam, že on si to tam zaplatil a začal kolem sebe rozhazovat tisícikoruny. Začal mně i mé kolegyni nadávat, a dokonce došlo k menšímu napadadení,“ vzpomíná sedmačtyřicetiletá Heřmánková, která u bazénu pracuje osmnáct let.
Ale i takové situace musí plavčík ustát s klidem. Měl by to být člověk asertivní, ostražitý a komunikativní.
Na koupališti nejsou ale jen mrzutosti. „Úsměvná byla třeba příhoda, kdy za mnou přišli starší manželé, abych rozsoudila jejich hádku. Byli tu prý i loni a moc se jim u nás líbilo, tak přijeli znovu. Ale přeli se celý den o to, jestli tady byl rybník nebo kukuřičné pole, které vidí teď. Bylo to samozřejmě v roce, kdy byl Vajgar vypuštěný,“ vypráví Heřmánková.

Klíčky i skleněné oko

Kuriozní jsou také ztráty a nálezy. Našli tu motorkářské helmy, řidičské průkazy, klíčky od aut, silné dioptrické brýle, ale i skleněné oko. „Vtipné jsou i některé stížnosti. Třeba že máme na jedné straně bazénu studenější vodu, nebo co budeme dělat s tím, že začalo pršet,“ říká Heřmánková.
Plavčíky vždy potěší, když lidé odcházejí spokojení, nebo když je pochválí. Příjemný je každý konec dne, kdy se nikomu nic nestalo.
„Člověka vždycky zahřeje, když mu jsou lidé za záchranu vděční. Třeba děti, které pošleme na šití a které se potom s ošetřenou ránou vrátí nám poděkovat. Je to takové uspokojení, že vím, že tu k něčemu jsem,“ uzavírá Čermák.