Miluje hory a není se čemu divit. Od malička po nich s tátou šlapal. A taky lezl.
„V Tatrách jsem byl poprvé, když mi bylo dva a půl roku. S tátou jsme lezli na Lomničák. Tahal mě na zádech v sedačce, ale pamatuju si, že jsem i chvíli lezl sám. Po čtyřech,“ vzpomíná na první setkání s horami.
Nemůže bez nich být. „Čistím si tak hlavu. Baví mě jít na doraz. Třeba běžet na Lysou. Tělo začne vylučovat endorfiny, člověk se dostane do zvláštní euforie, hlava si to zapamatuje a je z toho droga,“ říká Lukáš.
Od malenovického hotelu Bezruč až do Šantánu na Lysé to zvládne i za čtyřicet minut. Lysá je jeho nejmilejší kopec. „Miluju ten výhled, je z ní vidět na Tatry i Malou Fatru. Ale jako kluk jsem ji nesnášel. Chodili jsme tam s tátou a pro mě byla Lysá moc těžká. Vyjít ji, to bylo utrpení. A vždycky mi tam byla zima,“ vzpomíná na dětství.
Uzly, pistole, K2
Jako kluk chodil do turistického oddílu. Naučil se v něm i věci, které se mu na horách dodneška hodí. „Uzly. Dračí smyčku, tou se horolezci jistí. I spoustu dalších, zkracovačku, skotský, osmičkový, vůdcovský, lodní uzel,“ vyjmenovává Lukáš.
Jako středoškolák se na chvíli bavil ještě jedním sportem: střílel z pistole. Dva roky patřil dokonce k juniorským reprezentantům.
„Jenže jednou jsem se pohádal s trenérem, který mě nevzal na závody, jak mi slíbil. Tak jsem s tím praštil, pistole jsem vrátil svazu,“ popisuje.
Místo střílení se vrhl na hory. Vystoupal na kopce v Andách, dopřál si prvovýstup na nejvyšší horu jižní a západní polokoule, byl v Himálajích, Ťan-Šanu v Kazachstánu či na Elbruzu na Kavkaze. S expedicí Leopolda Sulovského se pokusil o K2, kterou nakonec pokořil jen Libor Uher.
Ale i Lukáš si K2 užil. Vzal si s sebou lyže, v 5000 metrech si je hodil na záda, vyšlapal do výšky 6400 metrů, nazul je a pustil se dolů. „Nahoru jsem šel osm hodin, dole jsem byl za půl hodiny,“ říká Lukáš.
Majitel patentu
Extrémní sjezd je jeho oblíbená disciplína. Taky ho k ní přivedl otec. „Bylo mi čtrnáct a měl jsem s otcem sjet tatranský Kriváň. Nahoře mi řekl: ‚Tak jeď.‘ Myslel jsem, že se strachy nerozjedu,“ vypráví Lukáš.
Freeridu, česky volnému lyžování, úplně propadl. „Je to mnohem větší radost. Sníh je jiný, terén těžší, vidíš za sebou stopu, kterou v panenském svahu necháš,“ vysvětluje, proč mu dává přednost před upravenými svahy.
Podíval se i na světový pohár ve Švýcarsku a jeho snem je vzít si lyže i na některou z osmitisícovek.
„Třeba na Cho Oyu,“ sní o šesté nejvyšší hoře světa, na níž došel v roce 2009 do 7300 metrů nad mořem. Ovšem bez lyží.
Doktor chemie Josef Lukáš má i sen pracovní. Chtěl by, aby stavaři začali stavět z materiálu, jehož použití si nechal patentovat. Jmenuje se to silikátové speciální kompozity a jde o hmotu, která může spolu s betonem ve stavebnictví nahradit ocel.
„Je to čisté, čtyřikrát lehčí než ocel, připomíná to plast či laminát a v Americe nebo Japonsku už z toho stavějí. Mě napadlo spojit to s betonem. Moc mi pomohli mí profesoři Brandstetr a Jančář. Využívat by se to mohlo kromě klasického stavebnictví třeba u staveb v chemickém průmyslu, kde je zásadité či kyselé prostředí a ocel tam rychle koroduje,“ popisuje majitel patentu u Patentního úřadu v Německu, který ovšem platí i v Česku.
„Rád bych, aby z toho někdo něco postavil. Stačilo by třeba schodiště nebo mostek. Pro začátek,“ říká Lukáš.
