Joshua Eustis: Charles mi chybí i jako tvůrčí oponent. Bez něj si stále připadám nahý

Joshua Eustis: Charles mi chybí i jako tvůrčí oponent

Joshua Eustis: Charles mi chybí i jako tvůrčí oponent Zdroj: colours of ostrava

Petr Frinta
Letošní program festivalu Colours of Ostrava (16. až 19. července) sází více na elektroniku, a to experimentální i taneční. A právě na soupisce této scény překvapí jedno zmrtvýchvstání.

Americký projekt Telefon Tel Aviv (propojující obě zmiňované polohy žánru) měl na přelomu tisíciletí raketový nástup, ale v roce 2009 jeho dráhu násilně přerušilo úmrtí jednoho ze dvou zakládající členů Charlese Coopera. Druhý pilíř projektu Joshua Eustis se po letech rozhodl s projektem pokračovat.

E15: Jaký je facebookovou terminologií současný status Telefon Tel Aviv? Vystupujete sice pod tímto jménem, nicméně loňské studiové album jste vydal pod hlavičkou projektu Sons of Magdalene.

Rozhodl jsem se k Telefon Tel Aviv navzdory okolnostem vrátit. V současné době pracuji na novém albu, což je pro mě nezvyk. Myslím to pracovat sám, bez „soupeře“. V mezičase bych chtěl znovu vydat všechny naše předchozí nahrávky, aby byly dostupné za rozumný peníz. Komukoli, kdykoli. Dvanáct, maximálně patnáct dolarů za vinyl. Mohlo by mi jako umělci dělat radost, že se moje desky prodávají nesmyslně draho v aukcích, protože nejsou k dostání, ale netěší mě to. Naopak.

E15: Před časem jste uvedl, že si neumíte poručit a až když je skladba hotová, zapadne buďto do repertoáru Telefon Tel Aviv nebo Sons of Magdalene. Daří se vám oba projekty již lépe oddělovat?

Skladby pro Sons of Magdalene jsou klasické písničky. Přehlednější, strukturovanější, kdežto u Telefon Tel Aviv jde o abstraktní koláže, nehmatatelné kompozice. Vlastně jsem ale pět let nic nenapsal i skladby na debutu Sons of Magdalene jsou třeba pět šest let staré, napsané hned po dokončení Immolate Yourself, tedy z jara 2009. Dlouho jsem nebyl schopný je dodělat, vůbec se k nim vracet.

E15: Debut Sons of Magdalene nabízí popové adaptace skladeb napsaných původně pro nevydané album Telefon Tel Aviv. Jde o desku katarzní, jejíž natočení bylo nutné, abyste se přes některé události dokázal přenést. Dovedete si představit, že byste již hotové základy zahodil a nikdy se k nim nevracel?

O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Vrátit jsem se k nim jednoduše musel. Už jen proto, kolik pocitů jsem s nimi měl spojených. Nejspíš bych stejné otiskl i do čehokoli nového, co bych napsal. Ale věděl jsem, že se k nim jednoho dne vrátit musím, byla to určitá rituální očista.

E15: Náladu debutu jste výstižně přirovnal ke zhudebnění pocitů ze závěrečné scény úchvatného hongkongského filmu In the Mood for Love. Bude se i novinka Telefon Tel Aviv odvíjet od podobného odkazu?

Ano. Nicméně nerad bych cokoli prozrazoval. Ne snad, že bych se bál, že tím pokazím okamžik překvapení. Hotovou mám zatím totiž jen jednu skladbu a několik dalších nápadů, z nichž se třeba jen pár ukáže jako kloudných. Skládat o samotě je pro mne novinkou, která mě nijak netěší. Chybí mi Charles jako oponent, jako někdo, kdo dokázal mé nápady posouvat dál, kdo hovořil stejnou řečí. Bez něj si stále připadám nahý.

E15: Jak zní současná živá podoba Telefon Tel Aviv?

Nejedná se o klasické koncerty. Vystupuji sice pod hlavičkou Telefon Tel Aviv, ale jde víceméně o atypický DJ set. Žádná hodina minimalistického techna, kterou ode mne řada lidí očekává, spíše skladby různých žánrů, propojené často jen náladou, skladby, které pro mne hrály důležitou roli. Ani si nedovedu představit, že bych hrál klasický repertoár Telefon Tel Aviv. Jednak bych musel do písní hodně zasahovat, s kýmkoli jiným než s Charliem už budou znít jinak, a nedokázal bych se zbavit ani pocitu, že na pódiu vyvolávám duchy.

E15: V mezičase jste hrál v koncertní sestavě Nine Inch Nails. Vaše hudba je spíše introspektivní, melancholická, zvuk Nine Inch Nails plný docela jiných emocí.

Byla to úžasná zkušenost. Nasbíral jsem mnoho kontaktů, hrál před publikem, které o Telefon Tel Aviv nebo Sons of Magdalene zřejmě nikdy neslyšelo. Ale nikdy jsem nebyl dobrý obchodník. To hraní mi především pomohlo znovu najít sebe sama, svůj jazyk, rozhoupat se znovu začít skládat. I kdyby všechno ostatní nestálo za nic, pro tuhle část to byla zkušenost k nezaplacení. Navíc nevnímám, že by v naší hudbě byl až takový rozdíl, vztek a emoční přetlak jsou i v mých skladbách, jen přes příkrov melancholie nevystupují tak na povrch.