Přestože není umělec ani politik, v českém mediálním prostředí se pohybuje velmi často. Vždycky to tak ale nebylo. Tomio Okamura zažil ústrky, nepochopení, pády. Znovu však vstal a o to pevněji šel za svým. To prý mají Japonci v krvi.
Okamura by se ale proti tvrzení, že je Japonec, velmi ohradil. V Japonsku žil jen necelých deset let a v posledních letech tam byl pouze jednou. Doma se cítí být na Zlínsku, tedy v kraji své maminky.
Co znamená vaše japonské jméno Tomio Okamura?
Tomio znamená duševně bohatý a Okamura je vesnice na kopci.
Možná proto máte rád venkov a malá města.
Pravdou je, že se celý život těším, až se jednou na stará kolena odstěhuji někam do klidného kouta tady na Zlínsku a budu si užívat třeba s vnoučaty, psát, číst, poslouchat hudbu, chodit do lesa, na pár piv s kamarády. Mám to trochu převrácené. Zatímco lidé v mém věku touží po kariéře a světlech velkoměsta, já se těším, až ta světla měst opustím a budu mít jednou čas se dosyta vyspat nebo se jen tak celý den rýpat v zahrádce. Úplně rozumím Miloši Zemanovi, tedy jeho odchodu z Prahy na Vysočinu.
Z čeho vychází váš vztah ke Zlínskému kraji?
Jsem tu už zřejmě doma. Mám tady rodinu ze strany mé maminky, přátele, kamarády a dnes už i svou první dámu. Rodina maminky pocházela z Bystřice pod Hostýnem, kam se pořád vracím. Trávil jsem tam každé školní prázdniny. Často vzpomínám, jak jsme chodili na mši na Hostýn, na oběd do Chvalčova, na túry směrem na Rusavu. S bratranci jsme vždycky závodili na kole, kdo vyjede na Hostýn jako první, byl to takový náš malý Závod míru.
Vaše přítelkyně je také z tohoto kraje, je to náhoda?
Přítelkyně je z Napajedel, a jestli je to náhoda, nebo ne, to se musíte někdy zeptat jí. Myslím si, že ženy jsou ty, které rozhodují o tom, kdo bude jejich partner. Ale musím říct, že za to, že si mě vybrala, jsem jí vděčný.
Zdá se, že jste si už osvojil i některé místní zvyky. Třeba pálení slivovice.
Slivovici jsem letos pálil poprvé a musím říct, že jsem si to užil. I díky tomu bych rád v Praze lobboval za zákon, aby si Moraváci mohli doma pálit slivovičku pro svou vlastní potřebu, což zatím nemohou.
Existuje něco podobného i v Japonsku?
Srovnávat tak vzdálené kultury, jako je Morava a Japonsko, je těžké. Navíc i japonské tradice se liší v jednotlivých regionech. Obecně jsou určitě Moraváci srdečnější. Víno, ženy, zpěv, to mají rádi lidé na celé planetě, ale na tej naší Moravěnce to dávají najevo asi nejhlasitěji.
Co vy a česká nebo japonská kuchyně?
Mám nejraději česká a moravská jídla, je to logické, jelikož jsem v Japonsku žil všehovšudy pouhých deset let. Drtivou většinu života jsem prožil v Čechách a na Moravě. Z moravských jídel mám rád třeba moravské koláčky, domácí klobásky, uzené, domácí nakládané okurky nebo zelí. Taková kachnička s moravským zelím nebo bramborové knedlíky se škvarky, těch jídel jsou mraky. A také miluji zabijačkové speciality. Z japonských jídel mám rád nejen sushi, které je asi nejznámější, ale také maso, ryby, zeleninu a nudle na mnoho způsobů.
Cítíte se být stoprocentním Čechem s japonskými kořeny?
Můj tatínek byl poloviční Japonec a poloviční Korejec a maminka z Moravy. Jsem čtvrtinový Japonec, čtvrtinový Korejec a poloviční, tedy většinový, Moravák. Takže se cítím být Moravákem. I když vím, že jsem asi jediný šikmooký Moravák na světě.
Jak se mohlo v socialistickém Československu stát, že se dívka z Bystřice pod Hostýnem seznámila s Japoncem?
Byla to velká náhoda. Maminčin tatínek, tedy můj dědeček, si dopisoval s lidmi z celého světa a v padesátých letech minulého století získal adresu patnáctiletého Japonce, který si chtěl anglicky dopisovat s někým z Československa. A protože byl mladík o třicet let mladší než on, a neměl by si s ním tedy o čem dopisovat, napadlo ho, zda by mu neodepsala jeho šestnáctiletá dcera Helenka, která se zrovna učila na gymnáziu anglicky. Helence se psát vůbec nechtělo, přesto si sporadicky dopisovali osm let. Můj budoucí tatínek potom jel po ukončení vysoké školy v Japonsku studovat doktorát do Německa, a to byla první příležitost, aby si zajel do Československa a potkal se s Helenkou. Trvalo však další dva roky, než přeskočila z maminčiny strany jiskra, a až v roce 1966 se vzali.
Vaši rodiče potom začali žít v Japonsku. Proč jste se museli přestěhovat zpátky do Československa?
Rodiče se nikdy nerozvedli, ale zdravotní stav maminky způsobil, že se musela vrátit do Československa a vzala s sebou i nás tři malé děti. Tatínek totiž musel dál pracovat, aby naši rodinu uživil. Jsme tři bratři a já jsem ten prostřední.
Vy jste pak po hospitalizaci maminky skončil v dětském domově. Jak moc vás to ovlivnilo?
Ano, o mého staršího bratra se tehdy postarala babička, ale všechny by nás nezvládla. A tak jsme já i mladší bráška skončili v dětském domově. Ovlivnilo mě to celoživotně, protože jsem tam zažil šikanu. Díky tomu jsem si sice uvědomil, že musím vždy spoléhat jen sám na sebe a musím se snažit, abych něco dokázal, ale bylo to drsné. Jedním z mnoha následků bylo koktání, které se se mnou táhlo až do dospělosti a komplikovalo mi život.
Vy jste se pak na chvíli do Japonska zase vrátil. Proč?
Chtěl jsem zkusit pracovat, skončil jsem tam však na několik let jako popelář a prodavač popcornu v kině. Nelituji toho, byla to dobrá zkušenost. Ale potom už jsem neviděl v Japonsku pro sebe žádnou perspektivu, tak jsem se vrátil do Čech a zkusil to zase tady.
A co vaši bratři?
Vídáme se často, starší je tlumočník a mladší architekt.
Máte i syna, a to nikoliv s Češkou, ale s Japonkou.
Syn i moje bývalá žena žijí v České republice. Máme skvělé vztahy, se synem se vidím denně, je mu už sedmnáct let, narodil se tady a celý život tady žije. S bývalou ženou si pomáháme a spolu i podnikáme.
Co nyní děláte?
Živí mě hlavně cestovní kancelář zaměřená na dovoz asijských turistů do České republiky. Mám také obchodní podíly v obchodu s japonskými potravinami, nádobím a módou, restauraci a podobně. Většinu dne ale trávím prací dobrovolníka v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur, kde pomáhám lidem s problémy v cestování. Této činnosti, kterou dělám bez nároku na jakoukoliv odměnu, se věnuji už osmým rokem. Také píšu knížky a komentáře na svůj blog, jsem patronem či sponzorem mnoha dobročinných aktivit jako například Fondu ohrožených dětí Klokánek, Dětského domova Mašťov, Charitního domova v Otrokovicích.
Lidé vás už vidí v politice. Vy sám jste nic takového oficiálně neřekl. Jak to tedy je?
Dalo by se říct, že všechno se děje takovým přirozeným pomalým vývojem. Kdysi jsem se angažoval ve prospěch nějakých zákonů, to mě dostalo do médií. Objevoval jsem se tam čím dál častěji a to radikálně zvýšilo tlak okolí, abych s tím či oním něco udělal. Kromě toho se vyvíjí i moje osobní pohledy. Dnes jsem už dospěl k názoru, že za to, co se děje či neděje v politice, zodpovídáme všichni. A když vyslovím tohle, tak sám sobě musím položit otázku: A co jsi pro zlepšení poměrů udělal ty? S mírou popularity podle mého soudu roste i odpovědnost člověka za své okolí. Cokoli udělá populární osobnost, je svého druhu veřejné gesto, které může být signálem k následování. Když vyzývám občany, aby se podle možností všichni zapojili do politiky, tak první reakcí vždy je otázka: a co ty? Takže ano, je reálné, že až pan prezident vypíše nějaké volby a já budu zdravý a při smyslech, zúčastním se jich.
Teď vás ale čeká ještě jedna novinka. Budete moderovat nový televizní pořad.
Zatím jde jen o krátké, několikaminutové rozhovory před osmou hodinou na TV Barrandov. Mít vlastních pár minut v televizi je fajn, ale riziko, že se tam zesměšníte, je daleko větší. Navíc pokud bych skutečně kandidoval v politice, tak mám v televizi zřejmě stopku. Na druhou stranu odmítnout takovou šanci, to by si zřejmě většina z nás vyčítala do konce života. Pořad mi dává možnost zvát vlivné osobnosti a klást jim otázky nebo předkládat problémy, o kterých jiná média mlčí. To je šance k nezaplacení. Takže to beru i přes možné riziko ostudy.
Často hovoříte o tom, že lidé vás v mládí nebrali, protože jste svým vzhledem nezapadal do žádné škatulky. Ale to může být právě v televizi, politice nebo v podnikání výhoda.
Pravda, v dětství to byl velký handicap. V podnikání asi ne, tam je důležitá kvalita vaší práce. Ale že by to byla vyloženě výhoda, to taky ne. Navíc, když s mým obličejem uděláte chybu, tak si to lidé mnohem déle zapamatují.
Jak teď vidíte svou budoucnost?
Budoucnost vidím vždycky dobře. Naše země má problémy, ale je to stále jedna z těch bohatších zemí světa. Pokud se skutečně dostanu do aktivní politiky, tak bezesporu budu chtít dokázat sobě i ostatním, že to má smysl. Jak říkal František Ringo Čech v jednom dnes už legendárním videu, slušní lidé nemají šanci v politice zvítězit. Ale je třeba alespoň tlačit na ta vrata z druhé strany, aby je gauneři úplně nevyvrátili. Jde o to udržet nějakou rovnováhu. I proto nesmíme na věci veřejné rezignovat. Protože když slušní lidé mlčí, zlo vítězí.
