Ve světě byznysu jde o známou personu. Ale v malém Žďáru starší syn před dvěma roky zemřelého hraběte Radslava Kinského zatím překvapivě zůstává v pozadí. Málokdo ví, že dědic žďárského panství
Constantin Kinský se tu pohybuje už od roku 1997 a dlouhá léta pomáhal svému otci s hospodařením.
I proto je jasné, že žádné rozprodávání rodového majetku nehrozí, i když takové „zaručené zprávy“ v podzámčí kolovaly.
„Tyhle fámy nebudu moc komentovat. K tomu stačí říct jen to, aby se lidé podívali kolem sebe, kolik se tady investuje a jak se zámek dál rozvíjí a jak se dál staráme o lesy. Teď makáme a jdeme dál,“ říká
v rozhovoru pro Sedmičku Constantin Kinský. Devětačtyřicetiletý Francouz, který cituje Káju Maříka a ve sportu fandí Čechům, i když hrají proti jeho rodné zemi.
Váš otec byl mezi lidmi hodně oblíbený. Vy jste byl spíš v pozadí, a tak vás znají hlavně zaměstnanci firmy a třeba zámečtí hasiči. Plánujete být ve Žďáře častěji?
Dělám, co můžu. Mám svoje povolání, dělám strategické poradenství ve firmě Roland Berger v Praze, takže už jsem tady zakotvený. To, že mě tady lidé tolik nevidí, není ani tak tím, že bych tady nebyl, ale tím, že je tolik práce, že když přijedu, makám a není čas se tolik věnovat zábavě. Pořád je před námi s týmem hodně práce, investic a rozhodnutí. Normální člověk kouká jen tři měsíce dopředu, my musíme plánovat v zámku, lesnictví nebo rybářství na desítky let. Takže doufám, že ti, co tady budou za dvě sta let, řeknou, že jsme rozhodli dobře. Občas jsem tu i přes víkendy, jezdím sem velmi rád, každý moment si můžu vychutnat. Furt se něco děje, jak říkal Kája Mařík, musí se pořád fungovat.
A jak často vůbec do Žďáru přijíždíte?
Zhruba každých čtrnáct dní. Máme představenstvo firmy, jezdím do terénu, přijíždí návštěvy ze zahraničí, například nedávno jsme měli setkání Friends of the Countryside, to je skupina rodin, které do venkova a krajiny investovali mnohem dříve, než to bylo populární.
Do čeho teď musíte nejvíc investovat?
Investujeme pořád, všechno se vrátí do firmy. Nedávno jsme přidali na to, aby se tady otevřelo moc hezké barokní muzeum. Pravidelně musíme investovat do lesnictví. Lesy jsou citlivé, nestabilní a částečně i nemocné. Velké škody způsobilo přemnožení vysoké zvěře. „Velké ryby“ sem dřív rády jezdily střílet pěkné kusy jelenů, vůbec se nestaraly o to, že pro les to bylo katastrofální. Tyhle velké investice se projeví až za dvě tři generace. Miliony a miliony korun musíme vrazit do odbahňování rybníků a spravování hrází. Nejtěžší je pokračovat v rozvoji zámeckého areálu, abychom přitáhli i lidi ze zahraničí a bylo tady pořád živo.
Hodně živo byyo na zámku a v zahradách druhou květnovou neděli, kdy jste udělali Den otevřených dveří. Vy jste tu sice osobně nebyl, ale nadšené ohlasy určitě znáte. Takže bude stejná akce i příští rok a stane se z toho tradice?
To už tradice je. Jen se na ni zapomnělo. Je to tradice anglická, ve Francii i dalších zemích taky funguje, že historické prostory, ať je to zámek uprostřed přírody nebo ministerský palác, se mají aspoň jednou do roka otevřít. Pro lidi je to motivující, protože pak je výsledek jejich práce vidět. Takže bychom v tom rádi pokračovali.
Máte vy sám nějaký nápad, jak přilákat víc turistů i v běžném provozu, aby nechodili jen na tyhle jednorázové akce?
To je důležité, pro Vysočinu strategická otázka. Turismus a agroturismus je jeden z pilířů rozvoje venkova. Máme co ukazovat českým i zahraničním turistům. Na to potřebuje mnoho lidí – lokální autority, město, kraj, ministerstvo kultury, ministerstvo pro místní rozvoj, Evropskou komisi i soukromé partnery. Ti všichni musí být ochotní spolupracovat. Spolupráce veřejného a soukromého sektoru v Čechách neexistuje, nebo je velmi malá, a to je problém. Udělat si jméno a přilákat sem turisty trvá mnoho let.
Když jsem mluvil se zaměstnanci zámeckého turistického centra, říkali, že se projevuje, že u nás není zdaleka takový zájem o církevní památky jako o takovou tu hradní rytířskou romantiku. Rozumím. Copak o to, nějakého rytíře bychom našli, na koni taky umím jezdit, to by nebyl problém. (smích) Ale je to komplexní otázka, stačí pominout jeden faktor a celá „mašina“ nefunguje. Když vezmu náš příklad. Spolupracujeme se Žďasem, Národní galerií, Národním muzeem… Když oni spolupracují, máme možnost nabídnout turistům kompletní program. To není o tom jen se na půlhodiny zastavit, podívat se na Zelenou horu a jet dál. Ale podívají se na Žďársko, nakoupí tu, něco tu nechají. Značka, která láká, musí být komplexní. Je potřeba zakotvit Santiniho, baroko, klášter, les, moderní život, ochranu přírody, volný čas jako běžkování, všechny tyhle dimenze.
Říkal jste, ze se do Žďáru vracíte moc rád, takže jak byste popsal svůj vztah k tomuhle místu?
Bydlím ve Žďáře, ale musím lítat někam jinam. Takže bych neřekl, že se vracím do Žďáru strašně rád, ale do Prahy strašně nerad. (smích)
A které místo na panství máte nejraději?
No to vám určitě neřeknu, aby tam byl klid. (smích) Máme tu mnoho krásných míst. Třeba když člověk sedí na posedu u Radostína a kouká na to zelené moře a rezervaci s rašeliništěm. Slunce zapadá, chodí srnčí zvěř, člověk je v klidu, to je ráj. Nebo Žákova hora s pralesem, to je radost. Pohled na Dářko v zimě, když je led a fouká jako na Sibiři.
A nevadí vám ta pověstná vysočinská zima?
Tady je, řekl bych, takové Švýcarsko. Když člověk tomu kontinentálnímu klimatu nerozumí, je překvapený. Když se na to připraví, je v pohodě, zima není tak tvrdá. Minus dvacet, to je super, vezmu běžky a jedu, pak si dám nějaký koňak. Spíš je dlouhá, kvůli tomu pak občas potřebuji k moři do Bretaně.
To ale taky není vyloženě teplá oblast, ne?
Ale aspoň je tam moře. A je pravda, že moře je tam studené.
A kde se tedy cítíte jako doma?¨
Zajímavá otázka. Když jezdím autem v létě autem ze Žďáru do Bretaně, opravdu mám pocit, že jedu přes jednu zemi, z regionu do regionu. Cítím se jako Evropan. Když jsme sem s otcem jeli poprvé těsně po sametové revoluci, bavili jsme se, bylo veselo, ale když jsme se blížili k hranicím, v autě bylo najednou ticho. Stáhli jsme okénko, stejný člověk v uniformě, který tam hlídal před revolucí a měl tehdy kulomet a s radostí by po nás střílel, po nás chtěl pas: 'Jó, pane hrabě, vítáme vás.' Byl docela milý. Jeli jsme dál, po pěti stech metrech říkám otci: To bylo tak krásný, zkusme to udělat znovu… Takže jsme se otočili a jeli znovu.
Jak pohraničníci reagovali?
Byli úplně vyděšení, co tam zase děláme. Ptali se, jestli už zase utíkáme. (smích) My říkali, že se hned vrátíme, bylo to veselé. Nepochopím, že jsou ještě lidé, kteří ty hranice chtějí ještě stavět, národní populismus nejen tady u nás, ale i jinde v Evropě je velké riziko. Potřebujeme otevřenou společnost. Takže já se cítím jako Evropan, opravdu, to nejsou kecy. Myslím, že naše mládež k tomu má docela blízko. Je to spíš otázka kořenů – kde člověk vyrostl, odkud je. Já se cítím doma tam, kde mám možnost dělat a nechat něco za sebou. Ve Žďáře mám už mnoho let trvalé bydliště, tady platím daně.
Jak to máte jako člověk narozený ve Francii s občanstvím?
Mám francouzské občanství. Ze dvou důvodů: po rozdělení Československa dvojí občanství nebylo povoleno. Abych dostal české občanství, musel bych se vzdát francouzského. Francie je trošku arogantní země, i když ji mám rád a nejspíš má právo být pyšná na některé věci, ale musel bych žádat u Nejvyššího soudu. Mentalita je tam taková, že přece není možné, aby někdo nechtěl být Francouz.
Takhle tu ale nemůžete volit.
To bych velmi rád, když tu žiji a pracuji. K francouzské politice už vůbec nemám blízko, ale nevím, jak by se mi líbila ta česká.
Nelákalo by vás jít ve stopách Karla Schwarzenberga? Myslím, že je mnohem moudřejší než já a má mnohem větší trpělivost, aby v politice vůbec vydržel. Má tvrdou kůži. Budu jen rád, když lidé jeho kalibru budou přispívat k úspěchu země. Bohužel se mi zdá, že tady máme jednu velkou chybu – volební systém. Potřebujeme majoritní systém, aby bylo jasno, kdo má klíče od domu. Tady je máš, čtyři roky pracuj, žádný alibismus a machinace, že potřebuješ koupit jeden hlas. Za čtyři roky ti řekneme, jestli tě vyhodíme, nebo tě tam necháme. Pak nebudeme jako Itálie, kde je velmi nestabilní režim. A nemusí to být zrovna tak krutý systém, jako je ten anglický. Ta naše proporcionalita není dobrá, politici se dají dohromady, koupí si hlasy, drží si místa místo toho, aby dělali. Doporučuji, abychom se podívali i na francouzský a německý systém.
Vaše manželka je rodilá Francouzka, máte dva syny. Žijí s vámi v Praze, kde pracujete?
Manželka pracuje v Praze jako choreografka, spolupracuje hlavně s Francií. Podílí se na vzdělávání mladých tanečníků. Osobně pořádá Master Classes, láká profesory z celého světa, aby učili. Renesanční, barokní i současný tanec. Starší syn Jan Václav v Praze studoval, teď už studuje byznys v Kanadě. Ten mladší - Adrien - pendluje, má se skvěle, má dvě školy, jednu ve Francii, jednu tady. Když je pod větším tlakem v Praze, hned se hlásí, že mu nejde francouzština, že by bylo dobrý jet do Francie, a opačně. Nemluví ani tak česky, jako spíš pražsky.
Co pro vás znamená rodové heslo Bůh, čest, vlast?
Řeknu vám to takhle: Bůh je Bůh, věřím, že je mnohem milejší, než si zasloužíme. Co se týče vlasti, už jsem říkal, že se cítím jako Evropan. Kořeny mám ve Francii, v Gruzii přes svou matku a v Čechách přes otce. Kdo má hluboké kořeny a je ochotný být otevřený, dobře rozumí, co znamená vlast. A kdo potřebuje vysvětlit čest, stejně tomu neporozumí.
Už jste zmiňoval svoji vášeň pro lov. Jakou máte nejcennější trofej?
To není důležité, nejsem trofejní člověk. Nepotřebuji jezdit do Keni a pak si pověsit drahého slona do obýváku. Stejně by mi nadávala manželka, a tak by to ani nešlo. Jsem rád, když sedím v lese a je klid. Fouká vítr, voda šumí, i když nic nechodí, je krásně. Ale vzpomínám si na dvě trofeje. Jeden kamzík v Rakousku, kde jsem makal, až jsem málem umřel, kde jsem šel s domácím hajným, který od tří let běhal po horách a já jako starý byrokrat neměl ten dech. Ale povedlo se tu starou devatenáctiletou v běhu ulovit, to jsem měl velkou radost.
A ten druhý zážitek?
V Ázerbájdžánu jsem šel ulovit dagestánského tura. Z dlouhé cesty jsme byli neuvěřitelně utahaní, tři dny jsme lovili, jedenáct, třináct a dvanáct hodin v horách. Ty potvory na nás koukaly z dálky, ví přesně, kolik dělá 301 metr, protože do 300 metrů se může bezpečně lovit. Když jsme se blížili, udělaly hop, hop, hop. A my zase museli přejíždět horami dál, neulovil jsem nic. Ale lítali tam supi a obrovští orli. Leželo tam krásné pero, přinesl jsem ho svému synovi, to byla trofej.
Kdy jste naposledy na svém ulovil jelena?
Ještě nikdy. Vysokou mám moc rád, ale stav musíme udržovat na minimu, napáchala hrozné škody, stromy jsou sežrané a mají červenou hnilobu. Snad to jednou přijde, navíc mám málo času a jelen potřebuje čas.
Tak co posledního jste střelil?
Minulý rok hezký kus srnčího, pěkného šesteráka.
Jezdíte stále na koni?
Dlouho jsem jezdil, bohužel mám špatná záda, takže nemůžu. Ke koním mám blízko. Když koukám na dostihy, pořád mám oko na to, jestli budou úspěšní.
Řídíte českou pobočku renomované poradenské firmy Roland Berger. Co vaše práce managing partnera obnáší?
Mám na starost Českou republiku a Slovensko pro všechny sektory. Původně jsem bankéř, mám na starosti finanční sektor ve střední Evropě, takže bydlím v letadlech.
Máte spoustu dalších aktivit a přednášíte na vysokých školách. Baví vás to?
Je to radost, vždycky mě baví sejít se s mladými, třeba na VŠE, a pobavit se o budoucnosti. Dělám taky ve Sdružení vlastníků obecních lesů (SVOL). Děláme hodně práce, aby se zlepšily zákony, o lesnictví, myslivosti, ochraně přírody, některé byly katastrofální. To je taky spousta jednání a přednášek. Jsem také v představenstvu Evropské asociace vlastníků půdy (ELO).
To se divím, že se do Žďáru vůbec dostanete.
To musím, protože jinak bych se z toho zbláznil. Tady mám klid. Relax je pro mě to, že změním typ stresu. Ale máme tady šikovné lidi, můžu se na ně spolehnout, stejně jako se na ně spoléhal můj otec.
Jste v kontaktu s jinými potomky šlechtických rodů?
Snažíme se vídat častěji než na pohřbu strýců a tet. To je skupina lidí, která se docela dobře zná. Není potřeba se vidět dlouho, když máme ty stejné hodnoty. Nejsme lepší než jiní lidé, i já jsem normální člověk. Drží nás dohromady vztah k zemi a pohled na čas, nekoukáme na krátkodobý profit. To nás asi odlišuje.
Platí zjednodušeně to, že co moderní šlechtic, to podnikatel?
Určitě.
Ono je asi nezbytné otáčet peníze, abyste měli na nákladnou péči o rodový majetek, ne? Říkáte to dobře. Přidal bych, že rozhodnutí, jak hospodařit je hodně ovlivněno tím dlouhodobým pohledem. Peněz, schopných lidí i času je málo, s těmi třemi aspekty se musí hospodařit a najít způsob, jak řešit střet s krátkodobými potřebami.
Jak se na vašem hospodaření podepsala ta všude zmiňovaná krize?
Mám velké obavy z toho, co se děje. 750 miliard eur, co se položily na stůl, aby se zachránila finanční stabilita Evropy, byla potřeba. Ale Evropa je velmi nemocná, podobně jako Amerika v roce 2007. Hluboká krize, nestabilita ve veřejných financích i v bankovním sektoru, to je srdce naší ekonomiky. Doufám, že výsledek voleb bude takový, abychom tady měli lidi se smyslem pro stát a vizemi, kteří budou pečlivě hospodařit. Jsou to koneckonců naše peníze, politici by si měli uvědomit, že pracují pro nás, ne opačně. Musíme šetřit v operativních nákladech, abychom mohli investovat. Mám strach, že se peníze utratí na běžné věci a ne na investice do budoucna.
Myslíte, že už máme nejhorší za sebou?
Ne. To bude ještě zdlouhavé a bude to bolet.
Teď ještě k něčemu méně vážnému…
Já myslel, že lov je vážné téma, a ne politika. (smích)
Co vaše koníčky? Sledujete v televizi třeba sport?
Mám tak málo času. Jsem jen divák na mezinárodní úroveň. Dívám se na koně, když je možnost. Občas kopanou, hokej, jsem rád, když Češi porazí Ameriku, Kanadu nebo Rusko, to je vždycky radost.
A komu jste fandil, když nedávno hrálo na MS v hokeji Česko proti Francii (6:2)?
No já jsem vyhrál. (smích) To bylo super, nejlepší, co může být. Pamatuji si taky jeden fotbalový mač Česka s Francií (zřejmě semifinále EURO 1996 v Anglii, Češi postoupili v semifinále na penalty – pozn. aut.). Tehdy jsem dělal ve Francii šéfa banky, seděli jsme u televize v kanceláři. Padl gól, najednou ticho. Jen jeden člověk hulákal radostí, to jsem byl já. Akorát jsem kolem sebe pocítil určitou míru nenávisti. Nepamatuji si rok, jen to, že mě málem zabili.
Zmiňoval jste i běžky. Takže vyrážíte do stopy?
Jo, když mám čas, tak velmi rád. Člověk se v klidu dostane na krásná místa. Ale žádný sportovec nejsem.
A také jsem našel, že jste členem komorního pěveckého sboru Pražští pěvci…
To jo, ale jak jste to našel?
Normálně jsem si vás „vygůgloval“.
Kdo to tam jenom dal? (smích)
Ještě zpíváte?
Velmi rád, je to super parta, na vysoké úrovni, jsem rád, že mě dosud nevyhodili. Vede to sbormistr, co se jmenuje Mistr. Zpívá se hodně současné hudby, s manželkou máme rádi živé umění. Ale zase to stojí na nedostatku času. Pražští pěvci sem přijedou zazpívat v září, když bude v bazilice mše při velkém rodinném setkání. Poprosili jsme českého skladatele Jana Filu, aby napsal skladbu Veni Creator.
Tak to určitě vystoupíte se sólem, ne?
Ne, nebojte se. Ale když mi dáte pivo, můžeme si něco zazpívat.
Zpíváte bas, jak bylo na webu uvedeno?
Ne, falešně baryton.
Umíte čtyři jazyky, kterým ale mluvíte nejraději?
Každý jazyk má svoji krásu. Čeština je moc krásná, když je spisovná, anebo hrozně sprostá. Znáte Šmírbuch jazyka českého? Ten vám můžu vřele doporučit, je to slovník nekonvenční češtiny, jsou tam všechny výrazy, třeba čumí jako pionýr na lokomotivu. Nebo čumí jako komouš v plavkách.
A česky mluvíte od kdy?
Otec s námi doma vždycky mluvil česky. Tady jsem od roku 1997, snažím se mluvit, ale několikrát se mi stalo, že jsem neznal rozdíl mezi spisovný a sprostý. Když jsem tu byl ve třinácti letech poprvé, navštívil jsem plukovníka Klementa, kamaráda mého otce. Ptal jsem se ho, kde mají hajzly. Řekl mi: Jsou tamhle, ale pak si, hochu, musíme promluvit.
KDO JE CONSTANTIN NORBERT KINSKÝ
- narodil se ve francouzském Vincennes 12. ledna 1961. V říjnu 1987 se oženil s Marií de Clevoisier
d'Hurbache.
- manželka Marie Kinsky je tanečnice a pedagožka, absolvovala francouzskou konzervatoř klasického
tance, vyučuje v Praze, kde založila občanské sdružení SE.S.TA.
- mají dva syny – Jana Václava (*1990) a Adriena (*2002). Starší syn studuje v Kanadě, mladší pendluje mezi Francií a Českem.
- od května 2006 šéfuje pražské pobočce poradenské firmy Roland Berger Strategy Consultants. Předtím pracoval například v londýnské a pařížské pobočce banky Merill Lynch. V Bank of America vedl oddělení investičního bankovnictví pro oblast střední a východní Evropy.
- má tři MA tituly – ze Sorbonny, ze Sciences Po Paris (v oboru ekonomika a právo) a ze Société Francaise des Analystes Financiers (v oboru finanční analýzy).
- rodinné firmě Kinský Žďár, a.s. šéfuje čtyři roky, už po svém přesunu do Česka v roce 1997 otci Radslavovi s hospodařením pomáhal.
