Jsem kulturní barbar
Tohle je moje velké doznání: Nedávno, už hodně nad ránem, jsme s kolegou vedli povšechné debaty o životě, když se nám do rukou dostalo DVD s filmem Konec agenta W4C prostřednictvím psa pana Foustky.
Hned jsme si tuto českou parodii na bondovky pustili, abychom si mohli postesknout, proč se podobně čisté a přitom „nekameňákové“ švandy už netočí. Mám staré české veselohry rád. Nesplňují vysoká umělecká kritéria, nenesou s sebou žádné poselství pro další generace. Ale vždycky jim dám přednost před dílem, jehož podstatou není krása, ale řešení rébusu, v čem ta podstata vlastně tkví. Když někdo natočí film o výkalech nebo z nesrozumitelných slov seskládá celou knihu a kdosi jiný mu ji vydá, budiž, co mi je po tom. Moje peníze to nejsou a třeba je to geniální nápad, o kterém se jednou bude učit. Jenže já pak musím v nitru řešit, zda jsem se opravdu nezbláznil, když nad podobnými kousky nevěřícně kroutím hlavou.
