Jsem patologický optimista, tvrdí o sobě primář Jozef Macko | E15.cz

Jsem patologický optimista, tvrdí o sobě primář Jozef Macko

Světlana Divilková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Přivedl na svět tisíce dětí. Pomáhá jim překonávat první těžkosti a dává naději jejich rodičům.

Primář novorozeneckého oddělení Baťovy nemocnice ve Zlíně Jozef Macko je velmi vytížený muž, který všechno podřizuje své práci. Pokud volají z porodnice nebo z jednotky intenzivní péče, jdou ostatní úkoly a plány stranou. Takže i tento rozhovor, přestože týden předem naplánovaný, vznikal nakonec mezi dvěma naléhavými telefonáty.

Vypadá to na pěkně rušné odpoledne. Takový bývá váš běžný pracovní den?

Většinou mám denní harmonogram. Na oddělení přicházím ráno kolem šesté. Provádím ultrazvuková vyšetření dětí, vyřizuji poštu, a pak se snažím chodit na vizity na různé úseky oddělení, pokud to čas dovolí. Kromě toho pracuji v odborných ambulancích. V současné době mi hodně času zabere i práce náměstka pro léčebnou péči. Nemocnice je velká, má více než dva tisíce zaměstnanců. Takže starostí je spousta. Kromě toho chystám přednášky na konference či na vysokou školu, kde vyučuji. No a sám jsem ještě studentem univerzity.

Zdá se, že se na vás valí práce ze všech stran. Které životní období bylo pro vás v práci nejhektičtější?

Určitě jsou to poslední dva roky, co pracuji i jako náměstek. Ale pokud jde o odborný profesní život, hodně náročné to bylo v roce 1995, kdy jsem přišel do Baťovy nemocnice. Na novorozeneckém oddělení jsme začínali ve čtyřech lidech. A zůstalo to tak šest let. Museli jsme nějak zajistit pohotovostní služby. Mně zůstávalo dvanáct i třináct služeb. Měsíčně jsem trávil v nemocnici patnáct i šestnáct nocí. Potom se to zlepšilo.

Tým lékařů jste si budoval sám?

Ano. Důležité bylo, že přicházeli lidé, kteří měli povědomí o tom, co to je neonatologie. Asi něco o našem oddělení slyšeli. Možná je lákala právě tato část medicíny. Vybudovali jsme tady totiž centrum, které zajišťuje předčasně narozeným dětem nejvyšší stupeň péče.

Jak vypadalo novorozenecké oddělení při vašem příchodu?

Omezovalo nás nedostatečné přístrojové vybavení. Trvalo to několik dalších let, než se vedení nemocnice rozhodlo do oddělení investovat a slušně ho vybavit.

Co se stane, když budou menší porodnice v kraji zrušeny, například v Kroměříži či ve Vsetíně?

O rušení bych nemluvil. Návrhů na omezení sítě porodnic je několik, ale je potřeba všechny velmi pečlivě zvážit. Česká republika má velice hustou síť porodnic, určitě se dá uvažovat, že by jich mohlo být méně. Personál porodnice, která má dva a půl tisíce porodů za rok, bude erudovanější než tam, kde mají čtyři sta porodů ročně. Někde v cizině je třeba síť porodnic také hustší, ale nejsou všechny státem garantované, jsou privátní, charitní. Ale v těchto zemích funguje úplně jiný systém péče, jsou tam častější domácí porody.

Právě o domácích porodech se v Česku v poslední době hodně diskutovalo. A nevycházejí z toho zrovna pozitivně.

Domácích porodů je všude v Evropě víc než u nás. Myslím, že při vytvoření a zajištění určitých podmínek není důvod se jim bránit. Ale musí být jasně stanovena kritéria. V západní Evropě, kde se mnohem více rodí doma, existují přesně definované indikace, kdy se doma rodit může, a kdy ne. Jaké podmínky musí být splněny, kdo je oprávněn asistovat u domácího porodu, jaké vzdělání musí mít. Je to celý komplex opatření. U nás se jakoby střílí z kanónu. Na jedné straně organizace porodních asistentek, které jsou někdy nejednotné, někdy na můj vkus až příliš agresivní. Na druhé straně celá řada lékařů a dalšího personálu nemocnic, která o problematice domácích porodů ví docela málo, střílí z druhého břehu. A někde nad řekou se koule střetávají a výsledek není žádný. Připravovaný návrh zákona, podle něhož bude asistentka, která bude asistovat u porodu doma, sankcionována pokutou milion korun, jde zcela proti evropskému trendu.

Při své práci na novorozeneckém oddělení používáte řadu přístrojů. Který technický vynález je z vašeho pohledu největším objevem?

Inkubátor. Někdo namítne, že předčasně se děti rodily i v době, kdy inkubátory nebyly, a novorozenci se „dopékali“ například u kamen či u pece, aby měli zajištěné teplo. To je pravda. V tom případě bych jako další zmínil přístroje na podporu dýchání. Bez těch by děti nepřežily. Bez těchto přístrojů si svoji práci neumím představit.

Jaké nejmenší dítě jste zachraňovali?

Několik dětí mělo méně než pět set gramů. Některé se podařilo zachránit, ale nebyly ve zcela optimálním stavu. Úplně nejmenší dítě, kterému jsme na našem oddělení poskytovali péči, vážilo 370 gramů. Bohužel nepřežilo. Obecně poskytujeme péči dětem narozeným od 24. týdne těhotenství.

Setkáváte se s rodiči, kteří vám po letech přijdou ukázat své dítě a vyjádřit své díky?

Ano, rodiče i s dětmi za námi chodívají. Máme tady už poměrně bohatý dětský archiv. Rodiče nám věnují fotografie, jsou s námi v kontaktu.

Takže se vybudovaly i osobnější vztahy?

Osobním vazbám se trochu bráníme. Ale když žijete s dítětem na oddělení tři až čtyři měsíce, denně vidíte jeho rodinu nebo minimálně maminku, tak se podvědomě bližším kontaktům neubráníme.

Stalo se vám někdy, že jste zachraňoval dítě někoho ze své rodiny, nebo svých blízkých?

Zachraňoval jsem velmi nemocné děti lékařů, které jsem znal. Snažím se ale od takových věcí oprostit. Pro mě je to pacient. Přístup ke všem dětem mám úplně stejný.

Žijete ve Veselí nad Moravou, každý den jezdíte na šestou ráno do Zlína. V kolik vstáváte?

Ve čtyři.

A chodíte spát?

Kolem půlnoci. Pracuji běžně dvanáct až čtrnáct hodin denně, samozřejmě i doma, a přiznávám, že někdy už se cítím docela „vyždímaný“.

Nebojíte se při takovém zatížení syndromu vyhoření?

Zatím se tomu snažím bránit, práce mě pořád baví. A myslím si, že dokud člověka práce baví, tak nevyhoří. Ale nevylučuji, že to přijde. Na pořádnou relaxaci nemám moc času. Ale když to vyjde, trávím rád chvíle na zahradě. Můj velký koníček je pěstování rostlinek, bonsají… A taky se snažím chodit na fotbal s partou kamarádů, kterou částečně tvoří lékaři.

Prožíváte hektické dny, emocionálně vypjaté okamžiky. Jak se s tím vyrovnáváte? Věříte ve vyšší moc?

Jsem křtěný i biřmovaný. Ale aktivně praktikující věřící nejsem. Byť si myslím, že něco, co nemůžeme pojmout svým mozkem ani svými smysly, existuje. Věřím v něco, co by se mohlo nazývat osudem. Věřím, že každý z nás má na tomto světě své místo. Ale za to, jak náš život bude vypadat, neseme odpovědnost hlavně my sami.

Zažil jste někdy na svém oddělení zázrak?

Pamatuju si velmi dobře, přestože to je už několik let, na jedno dítě. Devět nebo deset dní po narození bylo ve stavu, který prakticky i teoreticky vylučoval přežití. A po dalších devíti dnech intenzivní léčby se jeho stav začal lepšit v okamžiku, kdy už jsme v to nikdo nedoufali. Ten okamžik byl pro nás malý zázrak. Po tak dlouhé době a s parametry, které dítě mělo, se zdálo nemožné, abychom jeho špatný stav zvrátili. Nakonec se to stalo, dítě žije a je docela v pořádku.

Jste optimista?

Nerad vidím skepticismus na oddělení. Mám rád, když se malé děti chválí. Když se zdůrazňuje, co už umí, co se naučily, co zvládly. Ne to, že ještě tohle neumí a ještě tam je problém. Považuji se za patologického optimistu, a to i v běžném životě. Říkám i sestrám, že když referují o dítěti, ať nezačínají vyjmenovávat všechna negativa. Ale ať začnou pozitivně. Co se zlepšilo od posledního vyšetření, od poslední kontroly. Co se dítě naučilo. A takhle se snažím působit na všechny kolegy celý život.

K této filozofii jste dospěl, nebo jste takovou šťastnou povahu zdědil?

Určitě jsem to nezdědil. Můj otec je bytostný pesimista. Ale asi je to v člověku. Možná je to tím, že jsem viděl už spousty dětí, které skutečně dokázaly nemožné. Nevěřili pomalu už ani rodiče, ani personál, a přesto děti svůj boj vyhrály. Malinké děti dokážou strašně moc. Jsou to neuvěřitelní tvorové.

JOZEF MACKO

* Narodil se 5. října 1962 ve slovenské Skalici.
* V roce 1987 promoval s vyznamenáním na Lékařské fakultě UJEP v Brně. Po promoci nastoupil na dětské oddělení nemocnice ve Skalici. Po rozdělení Československa přišel v březnu 1993 na novorozenecké oddělení fakultní porodnice Obilní trh v Brně. Stal se členem specializovaného týmu.
* Primářem novorozeneckého oddělení Baťovy nemocnice je od 1. dubna 1995. Spolu s dalším personálem se stará zhruba o padesát dětí.
* Loni se stal držitelem mezinárodního ocenění Purpurové srdce, které je udělováno za práci s nedonošenými či předčasně narozenými dětmi. Oceněné vybírají rodiče. Letos byl opět mezi nominovanými.

Autor: Světlana Divilková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video