Desetiletý Vláďa poprvé uviděl balet v televizi. Byl u vytržení. A hned věděl, čím chce být. Rodiče nechtěli ani slyšet o tom, že by se jejich syn stal tanečníkem. On ale svůj sen uskutečnil.
Domovskou scénu má Vladimír Gončarov už dvanáct let v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí nad Labem.
Co z vás rodiče chtěli mít?
Neměli konkrétní představu, ale rozhodně nechtěli tanečníka. Nebyli vysloveně proti, jen se jim nelíbilo, že toto povolání není pro muže.
Jak jste je přesvědčil?
Začal jsem se učit na přijímačky. Maminka na ně šla se mnou, podle mě si myslela, že mě odmítnou a vrátíme se zpátky. Domnívám se, že by byli rodiče radši, kdyby mě nevzali, a spoléhali na to. Ale postupoval jsem, byli jsme tam celý den, prošel jsem třemi koly přijímacích zkoušek a vzali mě. Bylo mi deset let, když jsem začal studovat konzervatoř v Alma-Atě v Kazachstánu a pak jsem absolvoval Státní baletní konzervatoř v Permu.
Kde jste stál poprvé jako vystudovaný tanečník na pódiu?
V Akademickém divadle Petra Iljiče Čajkovského v Permu.
Na první roli asi nezapomenete. Která to byla?
Rudovous v Labutím jezeře. Pak to byly například Madge v La Sylphide, Víla Karabos ve Spící krasavici nebo Drosselmayer v Louskáčkovi.
Z Ruska jste odešel do „světa“. Proč?
Zahraničí mě vždy lákalo. Mojí první zahraniční štací bylo Polsko. V Poznani jsem pokračoval jako sólista Velkého divadla v sezoně 1997 a 1998. Tam jsem se úplně náhodou dozvěděl o ústeckém divadle. Setkal jsem se s manželem primabaleríny Margarity Pleškové Stanislavem, který mi během tříminutového rozhovoru řekl, že účinkuje v Ústí nad Labem. Když tam vypsali konkurz, zúčastnil jsem se a vzali mě. S manželkou Innou Davidenko, operní pěvkyní, ktebaleťák. rá zpívala na scéně v Budapešti, jsme se rozhodli, že spolu půjdeme do Ústí nad Labem.
Kdy to bylo?
V roce 1998. Nejdříve jsem byl členem souboru baletu Severočeského divadla opery a baletu v Ústí nad Labem a od ledna 2000 jeho sólistou.
Tady se z vás stal také Rudovous v Labutím jezeře, tak jako v Permu. A čekala vás spousta dalších rolí. Kde jste například tančil?
Ve Spící krasavici, Čarodějné lásce, Carmen, Louskáčkovi, Café Aussig, Jessie a Morgianě a dalších.
Jsou role, které vám přirostly k srdci?
Těžko mezi rolemi škrtat, to není jako u fotek, které můžete zahodit. Každá role byla jiná, opravdu je hodně těžké vybrat jich několik, nebo dokonce jednu. Ale z dřívějších rolí mám rád třeba Čobana.
Za kterého jste dostal ocenění Thálie 2008?
Ano, za roli Čobana v představení Cikánské kořeny/í. Byla to pro mě obrovská pocta.
Úspěšný byl pro vás i loňský rok, příznivci ve vás viděli kulturní osobnost Ústeckého kraje 2011.
Měl jsem neuvěřitelnou radost. V Ústí nad Labem s manželkou žiji a pracuji dvanáct let. Město za tu dobu považuji za svůj domov, cítím se tu jako doma a je pro mě velkou poctou, že mě mají lidé rádi. Samozřejmě, že se nemůžete zavděčit všem. Ale těší mě, když mě potkají například na ulici a zdraví se se mnou.
Na co můžou momentálně vaši příznivci přijít do ústeckého divadla?
Na Morgianu, Věštkyni, Labutí jezero, Chopina nebo Gajané.
Je role, o kterou stojíte?
Spíš čekám, co přichází, ale role mně musí pokaždé sednout. Někdy mi dělá problém dostat se do ní. Když vidím, že má divácký úspěch, považuji si jí ještě víc. Mám raději záporné role, které jsou těžší, ale zajímavější, kladné nejsou tak různobarevné. Například Rudovous, zlý čarodějník. Chcete zjistit, proč je tak zlý. Záporná postava není bubák. Zamilovaný Romeo není, co princ z Labutího jezera, a princ z Labutího není, co princ Desirée ze Spící krasavice. Snažím se do role co nejvíce vžít.
Jaké dosavadní úlohy vás nejvíc naplnily?
Jde o to, s čím je spokojený divák, choreograf a já sám. To jsou tři rozdílné věci. Může být spokojený divák a choreograf, ale vy nejste. Nebo jste spokojený vy, ale divákovi se to nemusí až natolik zalíbit.
Evidujete, kolik rolí jste ztvárnil?
Něco přes padesát. Nepočítám je, ale pokud bych začal, bylo by jich možná ještě víc.
Ústecká scéna je vaší domovskou už dvanáct let. Netáhne vás to dál do světa?
Jsem tu nejdéle za svou kariéru a rád bych tady i zůstal. Doufám, že Ústí budu bavit co nejdéle a že budu i nadále prospěšný.
Co děláte, když nejste v divadle?
Mnoho volného času nemám. Rád hraji na klavír, hudba mě hodně inspiruje, stejně jako obrazy. Když mám možnost, jedu se nabít do Galerie starých mistrů v Drážďanech.
Co ještě máte kromě hudby a obrazů rád?
Jana Wericha, inteligentní humor a svoje tři kanáry.
A jaký je váš vztah ke sportu? Asi sportovat nemusíte, pohyb vás živí…
Hodně pracuji, sportovat nemusím ani kvůli postavě. Asi mám dispozice po rodičích.
Kolik můžete vážit?
Nevím, jakou má tanečník povolenou váhu. Vážím kolem sedmdesáti kilogramů.
Nikde jsem se o vás nedočetla, kolik je vám let. Kolik tedy?
To vám neřeknu, stačí, že jsem prozradil váhu. Podle mě není důležité, kolik je člověku let. Důležité je, co dělá a jak to dělá. Je jedno, jak je starý. Stejně tak není podle mě důležité, zda někdo má, nebo nemá titul. Poznal jsem i takové lidi, do kterých bych neřekl, že titul mají.
Pocházíte z ruského Krasnodaru, kde máte rodiče. Přijeli se na vás někdy podívat do ústeckého divadla?
Ne, což mě strašně mrzí. Ale nepřijeli ne proto, že by se nesmířili s mým povoláním. Fandí mi. Jenomže vlakem i letadlem by to byla strašná cesta, je to dálka. Bohužel. Sledují mě, posílám jim věci, nahrávky.
Vy za nimi jezdíte?
Já za nimi jezdím, není to pravidelně každý rok. Třeba na Vánoce to nestihnu, protože mám tři dny volna a pak pracuji. Vánoce rád prožívám v Ústí nad Labem, s manželkou se přizpůsobujeme místní kultuře. Mám rád klid a pohodu, když je z lidí cítit dobrá nálada. Celý rok, nejen o Vánocích.
VLADIMÍR GONČAROV
• Pochází z Krasnodaru.
• Vystudoval konzervatoř v Alma-Atě v Kazachstánu a Státní konzervatoř v Permu.
• Účinkoval v Akademickém divadle Petra Iljiče Čajkovského v Permu, ve Velkém divadle v Poznani.
• Od roku 1998 je členem souboru baletu Severočeského divadla.
• Od ledna 2000 je sólistou.
• Věnuje se taneční choreografii a pohybové spolupráci v operách, vede starší žáky ve svém baletním studiu.
• Za roli Čobana ve hře Cikánské kořeny/í dostal cenu Thálie.
• Stal se kulturní osobností Ústeckého kraje 2011.
