Jsem tvrdý trenér, říká Hotový
Mladý triatlonista Lukáš Kinc plave už od tří let. Na tréninku ale přecenil své síly a začal se topit. Jednatřicetiletý trenér Martin Hotový sportovce duchapřítomně zachránil.
Když jste tahal Lukáše z vody, kousl vás do prstu. To muselo být to nejlepší zranění, co jste zažil.
Viděl jsem, že je v pohodě. Už se mi podobná věc stala. Při trénování výdrže pod vodou musím být vždy víc ve střehu. Ale když si Lukáše nechali v nemocnici, bál jsem se, jestli nemá vodu na plicích.
Ovlivnila vaše tréninky tato zkušenost?
Když plaveme těžší série, dávám ještě větší pozor. Vyměknul jsem. Ale už jsem to vydejchal. Uvědomíte si, že to byla shoda okolností. Jako když máte bouračku, ale pak za volant zas sednete.
Lukáš už zase trénuje?
Ano, ale dvouměsíční přestávka ovlivnila jeho fyzičku. Snaží se vše dohnat, připravit se na zahraniční poháry. Musí mít dvakrát víc vůle. Navíc přechází do jiné kategorie.
Vy sám jste zažil těžký přestup do kategorie dospělých. V té době jste s profesionální dráhou skončil. Je to tak?
Řekl jsem, že jsem byl líný pokračovat. To ale není přesné. Ve dvaceti jsme šli do dospělé kategorie, tam s námi byli i třicetiletí olympionici. To byl demotivující skok. Teď existuje ještě přechodová kategorie. Za nás se navíc trénovalo tvrději, nic nás neodvádělo.
Co teď zdržuje svěřence?
Děvčata, počítače, pařby. Chtějí stihnout dovolené, zájmy. My tolik možností neměli. A každý chce být vysokoškolák. Studovat jdou i ti, pro které je to strašné vypětí. Potom už sport nestíhají. Ale tím neodrazuju mladé od studií. My jsme tréninku dali sto procent, ale zvládali jsme i další věci. V tomhle je výhoda mít rodiče trenéra.
Jak to myslíte?
Rodič-trenér ví, jak udělat dítěti časový program, aby se do něj vešlo vše. Má přehled, jestli den neprofláká. Dnes děcka hrozně ztrácí čas.
Vy máte děti?
Šestnáctiletou nevlastní dceru. Ta to má nejtěžší. Já i partnerka jsme trenéři, neodpustíme jí nic. Víme, co zvládne. A přináší to výsledky. Pak se ale dozvíte, že je má díky protekci. Jistě, má dobré podmínky, protože jsme ochotní jí je udělat. Víme, že se vyplatí poslat ji na soustředění do tepla, koupit kvalitní vybavení. Ale dřina je na ní.
Chtěl jste s trénováním někdy seknout?
Ano. V roce 2007 končila dobrá skupina sportovců. A mně už přišlo zbytečné vychovávat někoho do maturity, když pak veškerá snaha padne.
Co váš postoj změnilo?
Tahle práce by mi strašně chyběla. Navíc teď mám šikovné lidi, zkoušíme nové metody, dýchání horského vzduchu, elektrostimulační masáže. Jsem hrdý, že děti samy přichází, protože zjistí, že je tu dobře.
Jaký jste trenér?
Tvrdý. A vyžaduju dochvilnost. I půl minuta zpoždění mě naštve. Chci, aby sportovci makali na sto procent. Líbí se mi, co říká David Bor, trenér táborské atletiky: Každému sportovci se věnuju tak, jak on se věnuje tomu sportu. Jinak je to ztráta času a potenciálu trenéra. Zároveň oceňuju férovost. Když někdo řekne, že chce dělat triatlon jen jako hobby, pak mu věnuju adekvátní péči.
Velikým úspěchem bylo vaše pořadatelství Evropského poháru juniorů v Táboře.
Potěšilo mě, že nás reprezentační trenéři ocenili jako nejlepší pořadatele. Jednou bych tu chtěl i Evropský pohár seniorů. Ale to už je na hraně, Tábor je relativně malý. Závod by stál tak šest milionů. A prostředky je třeba získat předem.
Kdo je pro vás hrdina?
Ten, kdo do něčeho jde a ví, že z toho nemusí vyjít zdravý. Teď jsou to lidé, kteří zůstávají v japonské elektrárně. Já hrdina nejsem. Skočit pro Lukáše byla součást mé práce.
