Jsou aviatickými dětmi. Svá srdce před lety nechali na letišti

Jednatel společnosti, student, bývalý voják či likvidátor škod. Ti všichni mají jedno společné – lásku k boleslavskému letišti. V sobotu 19. června tam již po osmé přivítají návštěvníky na dobovém leteckém dnu.
Letos bude ještě svátečnější událostí, slaví se sto let od vzletu prvního stroje v Čechách. Uskutečnil jej Jan Kašpar.

Ze stíhačky do vrány

„Narodil jsem se ve stejný den jako Kašpar. On pracoval u Laurina a Klementa, já jsem zaměstnaný ve Škodovce. Německy se moje příjmení řekne der Knűppel a knipl je páka, kterou pilot řídí. Jsem aviatické dítě,“ říká Jaroslav Klacek.
Létá s replikami historických letadel Nadačního fondu letadla Metoděje Vlacha. Do vran, jak pomalým ultralightům piloti s láskou říkají, přestoupil rovnou ze stíhačky MIG 21. „Šly před čtyřmi lety do důchodu, odešel jsem s nimi,“ vzpomíná Klacek, podle nějž je jedno, jestli člověk letí tisíc kilometrů za hodinu nebo sto.
„V rychlosti reakce a v přípravě to rozdíl samozřejmě je, ale když se dostanete nahoru, prostě nemůžete udělat chybu,“ vysvětluje Klacek.

Od maket k replikám

Nadačnímu fondu předsedá Vladimír Handlík. Ten deset let soutěžil za českou reprezentaci s maketami řízenými radiem. Po revoluci chtěl postavit velký model letadla Metoděje Vlacha, který jako první Čech vymyslel vlastní konstrukci stroje a zkoušel jej v Boleslavi. V tu dobu ale viděl funkční repliku historického éra, založil nadaci a sehnal peníze na stroj, který do oblak vynese i člověka.
Dnes jich fond vlastní osm a další dva získá do konce roku. Vždy je otestuje zalétávací pilot, až potom členové nadace.
„Je to, jako když jdete poprvé na rande. Víte, co můžete čekat, ale máte rozbušené srdce a pokaždé je to jiné, nový krok po nebi,“ říká Klacek. Kdo ten krok udělá první?
„Koho nevidí manželka,“ shodují se piloti se smíchem. Třeba do repliky podle Metoděje Vlacha má zákaz Tomáš Souček. „Nesměl jsem létat ani s Gradem 1909, pak ale přišel časopis Pilot a já byl na titulní straně,“ vzpomíná Souček, který je současně mechanikem.
Manželky a přítelkyně si vůbec musely zálibu mužů buď zamilovat, nebo se s ní alespoň smířit.

Od závodů k instruktáži

„Když je hezky, chce žena na procházku, na kolo, člověka to ale táhne na letiště. A když je ošklivo, je to jedno,“ líčí Vladimír Handlík.
Kvůli rodině skončil s navigačními závody v ultralightech Tomáš Svárovský.
„S kolegou jsme přivezli medaile z mistrovství Evropy z Anglie a z mistrovství světa v JAR. Bylo to ale časově náročné,“ vypráví Svárovský, jak třeba dostali cedulky v angličtině a ruštině, kdyby museli nouzově přistát v divočině.
Nyní je mimo jiné instruktorem. Aviatickou vášeň zdědil po rodičích, na letišti tráví volný čas dvacátý šestý rok. A jeho synové už tam pobývají s ním.

Hrad se neokouká

Od čtyř let tam chodí také Petr Frýda. Ve čtrnácti zvládl plachtařský výcvik, nedávno si udělal komerční licenci a řízením by se chtěl živit. „Stojí to ale opravdu hodně peněz a nepočítaně času. Jenže jsem letec srdcem,“ říká devětadvacetiletý student Frýda.
Výhled, když si udělá zatáčku nad boleslavským hradem nebo Českým rájem, se podle něj neokouká nikdy.
„A důchodu se dožijeme, máme pevná křídla,“ provokuje Frýda Jindřicha Kantora.
Ten provozuje už čtvrtým rokem na boleslavském letišti tandemové seskoky. Za sebou jich má hodně, řídí se heslem „strach je zloděj snů“. Přesto mu jednou zatrnulo. „Tenhle nůž mi zachránil život,“ říká Kantor o svém nejmilejším kusu plastu a oceli, kterým přeřezal lana zamotaného padáku, než vystřelil ten druhý.
Zákazníkům, jejichž zájem byl na začátku extrémní a nyní kvůli krizi klesl, nabízí specialitu. Svého tandempilota si mohou vybrat sami. A za šestnáct set korun jim z kamery na ruce natočí i také záznam seskoku s detailními záběry nadšeného či mírně vyděšeného obličeje.