Junior Svoboda mistrem světa
Mnoho lidí nemůže říct, že v tom, co dělají, jsou mistry světa. Taekwondista Patrik Svoboda může. A jak popisuje, tak nekrásnější na úspěchu jsou první chvíle. Chvíle, kdy víte, že jste dosáhli něčeho velkého. „V prvních momentech jsem nevěřil, že jsem se opravdu stal mistrem světa. Ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, že to není jenom sen, ale skutečnost. Je těžké ty pocity popsat slovy,“ mluví o svém úspěchu.
Patrik se stal nejlepším světovým juniorem ve sportu, který pochází z daleké Koreje. Není to ale jeho jediný velký Junior Svoboda mistrem světa počin, byť je zřejmě nejcennější. „Mezi své největší úspěchy bych také zařadil tituly mistra republiky nebo ocenění nejtalentovanějšího juniora u nás,“ říká Patrik.
Je to životní styl
Z vlastních vítězství má pochopitelně radost, ale stejně ho potěší i cizí štěstí. „Dnes je ale pro mě nejuspokojivější, když pomůžu někomu jinému k medaili, ke složení zkoušek nebo něčemu podobnému. Prostě když zažije to, co já,“ popisuje.
Kromě svého závodění působí také jako trenér, přičemž podle něj není důležitý talent. Sám o sobě tvrdí, že ho sám nikdy příliš neměl. „Nikdy jsem nebyl talent. Vždycky jsem patřil spíše k průměru, který moc nevyniká. Spíš bych se popsal jako nemehlo,“ neváhá být k sobě kritický.
Mnoho lidí, kteří dělají bojové sporty, říká, že časem už nejde v jejich případě o sport, ale o něco víc. „Pro mě to je už cesta, životní styl. Hodně mě ovlivnilo, jak fyzicky, tak psychicky. A změnilo. Snad k lepšímu,“ potvrzuje slova jiných.
V taekwondu vidí také různorodost. „Není to čistě běhání, kopání do míče nebo činky v posilovně,“ popisuje, aniž by chtěl nějak hanit jmenované. Sám si rád zahraje fotbal, basketbal nebo ragby, což jsou sporty, které patří mezi jeho koníčky. „Je to pohyb, různé sestavy, boxování, kopy, boj, sebeobrana nebo posilování. Vlastně spojení zábavy a něčeho užitečného,“ dodává.
Rovněž je to ale velká dřina, kterou podstupoval zejména ze začátku. I dneska ale podle svých slov cvičí minimálně čtyřikrát týdně. Navíc ještě trénuje nižší skupinu. Přesto se tím stále baví.
„Jsme jak vojáci. Nejzábavnější částí mého tréninku je, že cvičím úplně všude. Ve škole, ve třídě, na zastávce, na parkovišti. Kdykoliv mám volnou chvíli, tak začnu něco dělat. Možná mě kvůli tomu jednou vezmou do ústavu,“ žertuje.
Zklamání ale vyjadřuje nad počtem soutěží a propagací jeho sportu. „Závodů je jen šest až sedm ročně. Dokud nebude více vidět a slyšet, tak to bude s penězi těžké,“ stěžuje si.
Důležití rodiče
Složité to mají podle něj také méně zkušení závodníci, kteří se hůř prosazují. „Na velkých závodech jsou téměř ti samí reprezentanti a ostatní těžko dosahují stejných výsledků. Oni na to mají, ale nemají kde získat zkušenosti. Dokáže si snad někdo představit, že by hokejisté hráli sedm zápasů za rok?“ pokládá si otázku s tím, že on měl štěstí, když mu hodně pomáhal starší bratr.
Jako kterýkoliv sportovec, který dokáže dosáhnout na takový výsledek své práce, nezapomíná ani na své nejbližší, kteří ho k tomuto sportu přihlásili. Vždy mu fandili a podporovali ho. „Rodiče mají z mého úspěchu snad větší radost než já sám. Je to i jejich zásluha, hlavně mamky. Kdoví, co bych dělal. Byla za mnou vždy, i když se nedařilo. Věřím, že jsou na mě pyšní,“ říká Patrik.
Bude potřebovat podporu také ve škole, protože se blíží maturita. „Studuji čtvrtým rokem ekonomické lyceum na obchodní akademii v Ostravě. Maturita je teď nejdůležitější, ale ve sportu se neomezuji,“ prohlašuje. Zapálení pro sport ho trochu omezuje v tom, najít si tu pravou. „Zatím jsem ji nenašel a pořád marně hledám, už je to skoro rok. Málokterá toleruje, že velká část mého života patří taekwondu. Musím věřit, že ji jednou potkám,“ uzavírá, jak sám o sobě říká svobodný Svoboda.
