K dokonalé iluzi chybí jen rybičky

Z vody strach nemám, plavat umím, tak o nic nejde, říkám si po cestě na ochutnávku potápění do libereckého potápěčského centra Snake sub. Společně s místními instruktory se ponořím do hlubin bazénu libereckého Centra Babylon. A nebudu přitom v plavkách, ale navléknou mě do neoprenu, dostanu dýchací přístroj a lahev se vzduchem na záda. Vyzkouším si, jak asi žijí ryby pod vodou.

Lachtan na suchu

Potápět se budu ráno, když je bazén prázdný. Proplouvat mezi hordami plaváčků by asi nebylo pro začátečníka zrovna ideální. Nejdřív mě čeká čtvrthodinka instrukcí na souši a taky je potřeba vybrat pro mě ten správný „ohoz“. „Tady si vyzkoušej boty a tenhle neopren ti asi taky padne,“ podává mi instruktor Jaroslav Kočárek botky připomínající holinky se zipem a černý oblek se zapínáním přes celá záda. Oboje mi padne hned napoprvé. „Za ty roky už to mám v oku,“ směje se instruktor. Já po několika jogínských pózách krkolomně zapnu dlouhý zip a za pár minut už se doslova vařím. V neoprenu je na suchu pěkné vedro. Pochoduju v obleku po místnosti a připadám si jako lachtan.
Teď další zkouška. Na záda dostanu zvláštní postroj. „Všichni říkají bomba, ale je to lahev se vzduchem,“ poučují mě potápěči. Jen co dostanu žlutou nádobu s plynem, lehce poklesnu v kolenou. Je to pěkná tíha. Prý kolem dvaceti kilogramů, chlapi mívají na zádech i padesát kilo. To jsem teda zvědavá, jak budu s takovou zátěží plavat pod vodou, to spíš padnu jak kámen ke dnu, říkám si.

Kurz podvodní řeči

Potom, co se zase vysoukám z neoprenu, se přemísťuji do bazénu. Teď už tedy naostro. Znovu se nacpat do černého obleku, baťoh s lahví na záda, správně nastavit masku, ploutve na nohy. Zkouším vyrazit do vody. Jsem pěkně neohrabaná. Neopren překvapivě nadnáší a pohyb po dně v ploutvích také není zrovna ideální. Vrávorám, ale za chvíli si zvyknu a vyrážím si zaplavat.
Následuje další školení. Dozvídám se, k čemu je budík na přístrojích, a taky to, že musím dýchat jen pusou a hlavně nezadržovat dech. Teď přijde na řadu zkouška masky. Za okamžik ji mám zamlženou. Učím se tedy trik, jak ji „vylejt“, abych přes ni pořád dobře viděla. Nabrat do masky vodu, zaklonit, předklonit a sklo je čisté. Za chvíli mi to docela jde.
„A taky nesmíme zapomenout na dorozumívání pod vodou. Takhle je to ok, takhle problém a tímhle způsobem ukážeš, že ti zalehly uši, když půjdeme hlouběji,“ předvádí Jarda Kočárek podvodní znakovou řeč. Palec spojený s ukazovákem do kroužku a zdvižený směrem ke kolegovi potápěči značí, že je všechno v pořádku. Když ukážu dlaní vodorovně a pohybuji s ní ze strany na stranu, dávám najevo, že všechno úplně v pohodě není a existují i další znamení, ale mě jich stačí znát jen několik. Jsem připravená. Jdeme pod hladinu.

Chybí už jen rybky

Nedřív to zkouším na mělčině. Chvíli mi dělá potíže přivyknout si, že se nadechuju i vydechuju pusou, ale za chvíli to jde samo. Instruktor mě drží za ruku a pomalu proplouváme u dna.
Překvapuje mě, že neklesám. Naopak. Neoprenový oděv nadnáší, a tak když chci skutečně zůstat dole, šátrám rukama po modrých dlaždicích a přidržuju se. Po chvíli signalizuji, že je vše OK a vyplouváme.
Rozhlížím se kolem sebe. Babylonský labyrint chodeb vypadá pod vodou zvláštně. Je překvapivě rozlehlý a pod hladinou ho příliš nepoznávám. Netuším, kterými místy zrovna proplouváme. Vodu prosvětlují podvodní zářivky, všude je ticho. Slyším je bublinky, které vyfukuju.
Za chvíli vidím před sebou kruhový prostor, kde je mnohem větší hloubka než všude kolem. „Nejhlubší místo, kam se potopíme, je asi třímetrové, pod trychtýřem, kterým se lidé kloužou do vody,“ vzpomenu si na slova instruktora. Proto, že tam poplaveme, mě učil, jak vyrovnat tlak v hlavě. Vybavím si instrukce, chytím se za nos a vyfukuju. Stačí taková maličkost a při klesání do hloubky nepociťuji žádný tlak v uších, ani jiné anomální pocity. Stačilo by jen vidět rybky a připadala bych si skoro jako v moři.
Pak ještě několik desítek minut plujeme bazénem. Kočárek mě neustále sleduje a ubezpečuje se, že jsem v pořádku. Když plaveme ke břehu, jsem uvolněná, mám vyčištěnou hlavu a dobrou náladu. Optimisticky naladěná jsem až do večera. Potápění má něco do sebe, a to mi slibovali i samotní potápěči. „Ochutnávka je první krok k poznání potápění. Každý, kdo se jednou ponoří, zažije nepopsatelné. Svobodu a uvolnění. Ideální je pro každého, kdo má chuť začít,“ dodává Kočárek.