K loučení hrála důstojníkům serenáda
Po téměř sedmdesáti letech dokáže ještě zanotovat znělku rozhlasového vysílání Moskva nebo Londýn. Poslouchat krátké vlny ze zahraničí bylo u nich doma běžné. I když za ně za války hrozila smrt. Tatínek Jaroslavy Suché byl totiž vlastenec tělem i duší. Důstojník Jaroslav Malý sloužil v Táboře jako štábní kapitán. Jeho příběh je jedním z mnoha, přesto stejně jako ostatní jedinečný.
„Chtěla jsem lidem ukázat fotografie, které nemohli nikde vidět. Důstojník, který salutuje prezidentu Edvardu Benešovi, je můj otec,“ popisuje snímky z května 1938 Suchá.
Holčička s mašlí na hlavě, vykukující za vládním automobilem s prezidentským párem, je ona. Bylo jí sedm let. Na prezidenta si pamatuje, prý tehdy nebyl problém zastavit ho na ulici. Sama Edvarda Beneše spatřila na vlastní oči dvakrát. Poprvé právě v táborských kasárnách, díky svému otci.
„Tatínek prezidenta Beneše velice uznával, byl to přece vrchní velitel. Důstojník bylo tehdy prestižní povolání. Znali jsme se také s tehdejším táborským starostou Václavem Soumarem,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Táboračka.
Důstojník tělem i duší
Do města se rodina Malých přistěhovala z Jaroměře v roce 1935. Otec Jaroslav předtím pracoval v Praze na ministerstvu obrany, potom byl důstojníkem v Jaroměři, s dělostřeleckým plukem přišel do Tábora. Jako důstojnická získala rodina se dvěma dětmi krásný byt na takzvaném výstavišti, v dnešní části za jordánskou hrází, v Kvapilově ulici.
„Tatínek byl u vojáků oblíbený. Když měl narozeniny, dostal od nich dort, ale zase jim ho s díky poslal, aby si ho mohli rozdělit. Uměl si vždycky zjednat pořádek. Pamatuji, když jsem s ním šla do kasáren. Vařili tam knedlíky v neckách a připálili hrách. Táta zakřičel, že mužstvo nejsou prasata, aby jedli tohle,“ vypráví kapitánova dcera, jak ji překvapila vojenská autorita.
Otec měl prý rád umění a maloval obrazy. Ovládal němčinu, maďarštinu, francouzštinu, řečtinu i latinu. Věnoval se také hudbě, hrál na klavír, harmoniku i housle. A to i přesto, že si z první války odnesl zranění, šrapnel mu přerazil prsty.
Bývalá vychovatelka, dnes důchodkyně, vzpomíná i na rozlučkový oběd, když Němci kasárna rozpustili. „Bylo to v sále, jídelně, kde je dnes soud. Byla jsem malá holka, důstojníci mě měli rádi, nosili mi sladkosti. Vybavuji si ten nádherný lustr. A Oslí serenádu, která pořád hrála,“ dodává se smutným úsměvem Suchá.
Všichni důstojníci z dělostřeleckého pluku si tehdy na památku nechali udělat prsten s číslicí 52. Její rodina ho stále má. Válečně vzpomínky na rozpuštění armády dnes připomíná Jaroslavě Suché film Tmavomodrý svět. Když ho vidí, hrnou se jí do očí slzy.
Do bytu se nevrátili
S příchodem války rodinu z důstojnického bytu vystěhovali Němci. Přesídlila do domu v Pražské ulici, kde žije Suchá dodnes. Jaroslav Malý začal pracovat na táborském katastru.
„Doma jsme poslouchali zahraniční vysílání, tatínek u toho seděl vždycky na zemi. Když k nám přišla návštěva, musela jsem je třeba vodit na balkon, vymýšlela jsem si, že jim chci ukázat květiny, nebo výhled. Bála jsem se. Kdyby nás někdo prozradil, hrozil trest smrti,“ vypovídá. To ale jejího otce od vlasteneckého brojení nezastavilo.
„Když bombardovali Tábor, sebral si dalekohled a ze střechy vyhlížel, co se děje. Stříleli na nádraží. Nebo když Praha volala o pomoc, zrovna se nám rozbilo rádio, poslouchali jsme totiž od rána do večera, táta ho nesl opravit přes město. To bylo také nebezpečné,“ myslí si dnes Suchá.
Po válce se její otec vrátil k vojákům. Jeho posádka se ale přesunula do Pacova. Sám Malý bydlel na zdejší faře, vojáci na zámku. Ještě dnes má prý Suchá doma schovaný recept na knedlíky z pacovské fary.
„Měli jsme se vrátit do původního bytu na výstavišti, ale tatínek to odmítl. Po Němcích tam totiž zůstal ještě nábytek, a mít ho v domě, by nepřenesl přes srdce. Potom si byt zase zabrali Rusové, měli tu velitelství,“ říká Suchá. Do původního bydliště už se nikdy nevrátila.
Jaroslav Malý zemřel v roce 1948, stejně jako prezident Beneš. „Byl to slušný, čestný a společenský člověk. Hlavně byl ale ohromný vlastenec, pro vojsko žil,“ říká Suchá o otci.
