K obchodu ho přivedla Castrova čepice

Říká, že civilní službou ztratil rok a půl. Hravě jej ale nahnal. Ve třiatřiceti vede Tomáš Zeman úspěšný internetový army shop. Prodává vlajky z celého světa a ve vysněném Hummeru odváží harampádí z neméně vysněného domku s ojedinělým výhledem. S přítelkyní ho možná předělá na prvorepublikovou restauraci.
Tomáš Zeman je jedním z prvních táborských panelákových dětí. Vyrostl na sídlišti Nad Lužnicí. „To byl ještě Sojčák zastávkou na znamení,“ vzpomíná. V paneláku odchoval několik ještěrů. Záliba v tropech, umocněná množstvím knih přečtených při civilní službě, ho táhla do jižní Ameriky. Když přišla šance odletět levně do Argentiny, neváhal. „S partičkou jsme tam za dvanáct dní projeli deset tisíc kilometrů. To nám nikdo nechtěl věřit,“ říká Zeman.
Dva roky na to vyrazil na Kubu. Odsud si odvezl další motoristicko-numerický zážitek. „Za to, že nás v autě jelo šest, jsme dostali pokutu od policisty, který měl na každé ruce šest prstů,“ směje se. Mrzelo ho, ale že si nekoupil čepici á la Fidel Castro. Po návratu se ji proto rozhodl objednat z Německa. Castrova pokrývka hlavy ho přivedla k obchodu s armádními potřebami. „Poslání jedné věci se nevyplatilo. Vzal jsem proto další zboží a nabídl ho na webu. Zájem byl velký,“ popisuje.
V internetovém prodeji proto pokračoval dál a původní přivýdělek se stával prací na plný úvazek. Dovolenou si bral, aby jel pro zboží. V té době pracoval jako konstruktér, ale tušil, že obojí dál zvládat nebude. „V práci byla skvělá parta. Po deseti letech nastalo těžké loučení,“ dodává mladý muž. Vedle vojenského vybavení začal prodávat i vlajky. Opět náhodou. „Když se v nabídce objevily, pár jsem jich vzal na obchod,“ říká. Na to ho oslovil cestovatel Petr Zeman, který chtěl udělat sbírku vlajek zemí, které navštívil. Tomáš Zeman tak výběr na svém webu rozšířil na sto dvacet státních vlajek. „Je to moje láska. Poznával jsem vlajky už od mala. Navíc je nikdo nevrací kvůli malé velikosti jako trička,“ směje se.
Na otázku, čeho prodal nejvíc, má jasnou odpověď: vuvuzel. O šílenství, které se strhlo po tom, co je chvíli jako jediný v Česku nabízel, už nechce příliš mluvit. Hudebních nástrojů, proslavených mistrovstvím světa ve fotbale, prodal tisíce. „Pár stovek mi ještě leží na půdě,“ dodává s pohledem, který naznačuje, že vuvuzely už nikde jinde ani vidět nechce.
Za podnikatele s obchodním čichem se nepovažuje. „Vše přišlo nějak náhodou,“ říká s upřímnou skromností. Ta se mu, zdá se, vyplácí. Náhoda mu přihrála i vysněné auto. Pro Hummera za neobvyklou cenu se vydal do Olomouce. Tam ale zjistil, že bazar cenu spletl. „Majitel, nějaký šlechtic, mávl rukou a řekl, že když jsem jel takovou dálku, tak mi ho za tu cenu prodá,“ vypráví Zeman, jehož poslední příběh náhody teprve přichází. „Takový dům se nedá koupit, leda zdědit,“ shodovali se kamarádi a Zeman s nimi, když obdivovali domek s nádherným výhledem na řeku. Procházející se po parkánech upoutá branka, ze které vedou rozbité schody na rozlehlou zahradu ve stráni. Vše nyní patří Zemanovi a jeho přítelkyni.
Když zjistili, že je na prodej, neodolali. Přestože věděli, že je čekají roky splácení a oprav. Při prohlídce domu Zemanovi září oči. „První prohlídka byla neuvěřitelná. Objevovali jsme další a další místnosti. Ač dům postavili až v roce 1830, jeho historie je delší. Jednu ze stěn prý tvoří část středověkého padacího mostku,“ vypráví. Ve spodním patře, kde, jak Zeman zdůrazňuje, možná vznikne restaurace, ukazuje menší místnost. „Tady byla prasata, my tu uděláme záchodky,“ vtipkuje. Na obrovském pozemku by chtěl částečně obnovit zahradnictví, které tam fungovalo sto let. Zatím měl ale dost práce s pálením křoví. „Tímto se omlouvám sousedům, na které šel kouř,“ vzkazuje.
Na dotaz, co plánuje teď, odpovědět nedokáže. Třeba přijde další náhoda, která ho nasměruje.