Kdyby Ivana Bernáthová z Liberce dělala to, co vystudovala, stála by dnes v bílém plášti u kádinek s chemikáliemi a vymýšlela třeba lék proti AIDS. Místo toho běhá s mikrofonem a zpovídá lidi. Také stříhá, spojuje zvuky a píše komentáře. Původně inženýrka chemie je dnes rozhlasovou zpravodajkou. Je jednou z těch, které život zavedl od její původní profese úplně jinam.
Za to, že se ocitla na chemii, může jedna věta v jejím životopisu. Otce totiž po osmašedesátém vyloučili z komunistické strany. „Ta jedna podtržená věta znamenala, že se nedostanu tam, kam chci, i kdybych byla sebelepší,“ říká Bernáthová. Lákala ji žurnalistika nebo medicína.
Jako politicky nežádoucí zkusila strojní školu v Bratislavě. Vzali ji, ale jako Pražačce se jí tam moc nechtělo. Nakonec skončila v Praze na vysoké chemicko-technologické a na oboru s nesrozumitelným názvem automatizované systémy řízení. „Základy jsem měla z klasické chemie, takže jsem mohla pracovat v laboratoři a dokonce se mi povedlo vycestovat na praxi do chemičky v Řecku. Protože tam nikdo nemluvil anglicky, musela jsem se naučit řecky. To se mi pak v životě hodilo a hodí dodnes,“ poznamenává.
Od rybiček do televize
Hned po škole nastoupila do Českého rozhlasu. Potřebovali lidi na odborné pořady. „Líbilo se mi tam do chvíle, než nás začali tlačit do politiky. Raději jsem se vrátila ke svému oboru,“ vysvětluje Bernáthová.
Pak se přestěhovala z Prahy do Liberce a po mateřské nastoupila do firmy, která se specializovala na odpady.
„V laboratoři jsme na rybičkách, řasách nebo dafniích testovali vzorky a určovali, jak moc jsou jedovaté, a na kterou skládku přijdou,“ vypráví. Když ale laboratoř rozjela a získala pro ni akreditaci, začala se nudit. Nakonec skončila v televizi. „Byla to náhoda. Potkala jsem souseda, který mi nabídl práci v sídlištní kabelovce. Na zaučení jsem měla celý jeden den. První jsem to zkusila a druhý už jela živý pořad,“ vypráví novinářka.
V branži zůstala, už jedenáct let je rozhlasačkou. Jediná z regionálních novinářů se díky své znalosti řečtiny dostala jako zpravodajka na olympiádu v Athénách. Dodnes dělá pro rádio Česko zprávy s řeckou tematikou. K chemii už se vrátit nechce. Jejím snem je usídlit se na důchod v Řecku a odtamtud posílat reportáže.
Začal vydávat učebnice
Harry Putz si jako většina lidí kupuje skleničky v obchodě. Mohl je ale klidně vyrábět nebo vyvážet do ciziny. Jeho vysokoškolským oborem byly totiž sklářské a keramické stroje.
Vystudoval je na vysoké strojní v Liberci a měl nastoupit do novoborského Crystalexu. „Musel bych vstávat před pátou hodinou, protože fabriky začínaly od šesti, a to by mě zabilo,“ přiznává Putz. Šel raději do podniku, který neměl se sklem a keramikou nic společného. Ke sklářství ale nakonec přece jen trochu přičichl. Začátkem devadesátých let se dostal do Skloexportu. To sice byla prestižní firma a vstával až na půl osmou, ale zase netrefil dobu. Skloexport krachoval. „Bylo mi jasné, že musím jinam,“ poznamenává.
Jeho matka i sestra učily cizince česky a potřebovaly učebnice, které nikde nebyly. „Řekli jsme si, že je vydáme sami,“ vysvětluje Putz. Tak začala jeho životní série s názvem Chcete mluvit česky? Zeptal se na to nejprve Němců ve své první knize. A pustil se do dalších verzí – anglické, italské, španělské, francouzské ruské, polské a ukrajinské.
Nejpracnější je zatím vietnamská verze. Tu dokončuje ve spolupráci se svojí bývalou alma mater – strojní fakultou liberecké univerzity. „Několik let se potýkáme se složitou abecedou, kterou v Česku nikdo neumí sázet,“ vysvětluje.
Skleničky už ho nelákají. „Když jsem viděl, že Crystalex vyráběl pořád to samé, nedivím se, že zkrachoval, doba je někde jinde. A tak je to i se mnou,“ dodává Putz.
Foťáky a harmonie těla
Miroslava Cádrová začínala v prodejně fotoaparátů, potkávala známé pražské umělce a sama fotila. Milovala všechno, co k tomuto oboru patří, doma má i malé muzeum fotoaparátů. Přesto se teď živí tím, že pečuje hlavně o vystresované ženy. „Sama jsem si tím prošla. V pražském fotokinu jsem se dostala na pozici manažerky provozu a z práce, kterou jsem milovala, zbyl jen spěch, nervy a dohadování s lidmi,“ popisuje Cádrová.
Nic pro ni, napadlo ji proto, že by se mohla začít starat o vystresované manažerky a udělala si rekvalifikační kurz.
„Rozhodně jsem nezbohatla, pracuji od rána do večera, ale mám okruh příjemných lidí, kteří ke mně chodí a odpočívají. Kosmetika není jen nanášení krémů a vyhlazování vrásek, je to pocit uvolnění. A to ne každý dnes dokáže,“ vypráví.
Ze stejného důvodu se odstěhovala z Prahy do Liberce. „Lezlo mi na nervy kolování mezi panelákem, metrem a davy uspěchaných lidí. Nikdy jsem například neměla čas sednout si k radnici do podloubí a v klidu vypít kávu. V Liberci si tenhle luxus můžu dopřát a taky to dělám,“ dodává Cádrová.
Ve své nové profesi jde dál. Začíná se věnovat kineziologii. „Není to nic se psem, ale s pohybem. Každému svalu v těle odpovídá nějaký tělesný orgán, ty by měly být uvolněné a v harmonii. Člověk se musí začít čistit zevnitř jako přecpaný hardisk počítače. Vlastně je to i duševní kosmetika,“ dodává Cádrová.
Fotoaparáty už má dnes jen na snímky rodiny a jako dekoraci na poličce.
