Kalíme tam, kde punk není mrkev
Slovo „punk“ má mnoho významů. Ve slangu různých skupin lidí označuje třeba veteš nebo mladé surovce. A to není zdaleka všechno. „Ve vězeňském prostředí tak říkají nováčkům, kteří nuceně ukájejí spoluvězně. V cirkuse to slovo zase označuje mladého, dosud nevytrénovaného slona,“ líčí odborník na subkultury Josef Smolík.
Všechny tyto významy ale přebil punk coby energický, přímočarý hudební styl i způsob života původně hlavně dělnické a studentské mládeže. Vznikl už v šedesátých letech a jak tvrdí heslo „Punk’s not dead“, punk stále žije. Důkazem je i patnáctiletý Marek Kousal z Holubic u Brna, který se učí na automechanika a patří k nejmladším členům současné punkové subkultury.
Odkdy jsi pankáč? Punkové písničky jsem začal poslouchat před rokem a půl a brzy potom jsem začal nosit i punkové oblečení a chodit na koncerty. U nás v obci jsem byl sám, byli tu jedině hiphopeři.
Čím tě punk upoutal? Líbí se mi, že pankáči nejdou s davem, jsou sami sebou a neženou se za penězi. Líbí se mi hesla No Future a Fuck The System, tedy neřeš budoucnost, žij dneškem a ser na systém. Punk vnímám hlavně jako životní styl a odreagování, zábavu a částečně provokaci. K tomu patří zábava a kalby s kamarády. Ti jsou převážně z Brna a je jim mezi patnácti a pětadvaceti lety. Jsou mezi nimi i vysokoškoláci.
Není předčasné v patnácti letech zatracovat budoucnost? V mém věku o budoucnosti zas až tak nepřemýšlím. Myslím si třeba, že u povolání automechanika nevydržím. Není to nejjednodušší povolání a navíc blbě placený.
Jaké posloucháš skupiny? Začal jsem se Sníženou pracovní schopností a Hrdiny nové fronty. Z brněnských se mi líbí Barbar punk, Mad Pigs, Inseminační stanice, ale i průkopníci Zeměžluč. Rád zajdu i tam, kde hraje víc kapel. Třeba na akci Punk není mrkev.
Mick Jones z kultovní skupiny Clash řekl, že punk je jediný hudební směr, který mluví o tom, co se děje v nitru mladých lidí. Platí to? Dnes už ani ne. Pořád na tom něco je, ale už ne tolik jako v době, kdy byl punk v undergroundu a byl u nás zakázaný.
Co si o punku myslí tvoji rodiče a učitelé? Rodiče z punku nikdy nebyli nadšení, ale zvykli si. A zvykli si i ve škole. Předminulý týden jsem byl vyvolaný u tabule a učitel mi řekl, abych si poodstoupil, aby nedostal AIDS. Bylo vidět, že žertuje, tak jsem se pousmál a myslel si svoje.
Líbí se lidem tvůj styl? Co na něj říkají holky? Na hadry jsou samozřejmě připomínky dnes a denně. Nějaký si radši do školy vůbec neberu. Většina holek jde s módou, takže punkovej styl buď vůbec neznaj, nebo jím silně opovrhujou. Na škole máme hotelovku a některý dívčí pohledy jsou mi leda k smíchu.
Láká tě hrát v punkové kapele? Na punku je originální to, že jeho kulturu tvoří sami punkeři. Láká mě to, ale kdybych dostal do ruky nástroj, tak ho buď omylem rozbiju, nebo z něj půjdou jiný tóny, než by měly. Chtěl bych hrát na bicí, na těch se člověk určitě vyřádí jako malej.
Jak vnímáš punkové texty? O čem jsou? O politice, nacistech, drogách a všem možném. Někdy se v nich sám najdu.
Jak se punkeři snesou se skiny nebo neonacisty? Skinheadi jsou podle mě super. Existuje myšlenka Punk and Skins United, která se snaží spojovat pankáče a nerasistický skinheady. Poznat ale mezi skinheadama neonacistu je těžký. Už jsem s nimi měl několikrát problémy.
Přidáš se někdy k pankáčům, kteří před hlavním nádražím pijí krabicové víno a žebrají? Sednout si tam, kam člověk chce, třeba na schody hlavního nádraží, a vypít krabičák, to je prostě bomba. Nikdy jsem ale nežebral a doufám, že ani nebudu.
Co punkeři kromě „krabičáku“ užívají? V podstatě chlastáme vše, co teče. Neznám ale pankáče, kterej by jel v nečem tvrdým. Myslím si, že punk není tak vyfetovanej, jak si ostatní myslí.
Punkeři jsou pověstní svým speciálním tancem, můžeš ho popsat? Říká se mu pogo. Lidi na koncertě poskakují do rytmu i mimo něj a neustále do sebe narážejí, občas se i nakopnou. Je to nejlepší tanec, člověk nehledí na to, co dělá, jen si po svým užívá. Občas teda dostane loktem do huby, takže blbý to má kámoš, co nosí brýle. Úžasný je taky skákání do davu z pódia.
Co nosíš za oblečení? Pevné boty s kovovou špičkou, kalhoty s károvaným nebo tygřím vzorem, zipy a nášivkami. Triko je buď s hudebním, nebo nějakým provokativním motivem, například protifašistickým heslem Good Night White Pride (česky Dobrou noc bílá pýcho – pozn. red.). Na to si beru koženou bundu s ostny a kužely nebo džínovou vestu. Geniální pomůcka a doplněk je spínací špendlík. Pankáči se liší hlavně délkou a barvou vlasů. Já mám třeba číro, lidi co mají delší vlasy si dělají bodliny. Oblečení občas objednávám z internetu, většinou ale beru starý hadry a různě si je upravuju. Holky nosí roztrhaný punčochy a džínový sukně. Holek je ale míň, tak jedna na pět pankáčů.
Hraje v punku nějakou roli věk? Ani ne. Na akcích už jsem viděl dva devítiletý bratry, ale i čtyřicátníky. Je to jedna velká rodina, mladý i starý. V tom je to úžasný.
Jak je to v praxi s heslem Fuck The System? Na jedné straně jsou pankáči, co žebrají u hlaváku. Na druhé straně lidi, co pracujou a studujou. Těm nezbude, než nosit slušný hadry a oblíct se punkersky aspoň na párty. Někteří prostě systém ignorují, jiní se začlenili.
Co jsi už zažil na pankáčských akcích? Třeba na největším českém punkovém Festu Pod Parou do mě u pódia furt zezadu žďuchala ženská. Tak jsem ji pustil před sebe a ona mě začala ve tmě osahávat. Ale pak se na mě otočila. Bylo jí čtyřicet, byla hnusná a opilá. A asi i sjetá. Zeptala se mě, jestli se s ní vyspím. Naznačil jsem, že to není dobrý nápad.
