Za artickými medvědy nebo do nejsušší pouště Země a na zdejší dechberoucí gejzírová pole by vyrazili profesionální cestovatelé, kterých jsme se zeptali, kam se vydat za dobrodružstvím v příštím roce. Mají pro nás dobrou zprávu: Ještě pořád lze načerpat pozitivní energii z panenské přírody i spěchem nezkažených kultur a s trochou štěstí se vyhnout davům turistů.
Z asi devadesáti Bissagoských ostrovů, souostroví náležící státu Guinea Bissau na západním pobřeží Afriky, je obydlený ani ne každý třetí. „Turismus tu prakticky není. Takže pokud máte dobrodružnou povahu, můžete prozkoumat život původních obyvatel a alespoň na chvíli zažít to co Livingstone nebo Zikmund s Hanzelkou,“ radí dobrodruh Jan Hvízdal.
Vypravit se dá za unikátními hrochy v národním parku Orango i stovkami druhů ptáků v kulisách mangrovů, baobabů a stromů mango. Vesnice s jednoduchými chatrčemi se nacházejí většinou uprostřed ostrovů, většina obyvatel se věnuje rybolovu, kultivaci rýže a palmy olejné. „Vidět je, to pro mne byl životní zážitek,“ ujišťuje Hvízdal, mimo jiné profesionální průvodce sídlící na arktickém souostroví Špicberky.
Se smečkou tažných psů zde vozí cestovatele na saních po vysoké Arktidě, asi tisíc kilometrů od severního pólu. Ostatně kdo by netoužil jednou spatřit polární záři nebo medvěda lovícího na mořském ledu, naložit se do sauny a zakončit den v městečku Longyearbyen.
Nicméně i takovou nádheru lze trumfnout. Na cestách je Hvízdal přes patnáct let a za nejkrásnější místo světa považuje Nový Zéland. Milovníci přírody ho musí alespoň jednou za život navštívit, tak proč ne příští rok, nabádá.
„Úžasná příroda osciluje mezi deštnými pralesy, vysokými horami, ledovci, sopkami, loukami plnými ovcí nebo fjordy. Můžete pozorovat velryby, žraloky, tučňáky, tuleně i lvouny. K tomu připojte lokální zemědělství, skvělé víno a Kiwáky - Novozélanďany -, kteří vás pozvou domů, i když vás vidí poprvé v životě,“ vzpomíná na své zážitky Hvízdal.
Za samotou i milými lidmi
Koho lákají krásy jižního amerického kontinentu, ale ne davy na Machu Picchu, nechť vystoupá vstříc úctyhodným nadmořským výškám podél hranic Chile s Peru a Bolívií, vyzývá Jakub Kynčl, zástupce šéfredaktora webu Novinky.cz a autor cestopisu Pas a pes o Střední a Jižní Americe. Jako na talíři budete mít působivé šestitisícové sopky v národních parcích Lauca a Volcán Isluga.
Sever Chile, konkrétně oblast Norte Grande, je pak ideálním místem, nechcete-li potkat vůbec nikoho a dokázat si, že se sami dokážete popasovat s nesnadnými životními podmínkami. „Velkou část severu zabírá nejsušší poušť na světě, Atacama. Sama o sobě skýtá nemalé množství turistických atrakcí. Ať už jde o gejzírové pole El Tatio, oázu Pica, kde pěstují jedny z nejšťavnatějších citrusů na světě, nebo opuštěné vesnice, kde se na přelomu 19. a 20. století těžil ledek pro celý svět,“ popisuje fotograf Kynčl.
Není-li samota pro vás a rádi se střetáváte s odlišnými kulturami, zamiřte do Luang Prabang. Města ležícího na březích řeky Mekong v Laosu, kde nikdo, vůbec nikdo nespěchá. „Lidé si užívají přítomnost svých rodin a bližních. Práce je tam pouze prostředkem k tomu, aby si lidé užili zcela obyčejné jídlo v dobré společnosti. Taxikář se vás s klidem zeptá, zda byste nechtěli ke krásným vodopádům Kuang Si vyrazit raději až za dvě hodiny, protože by teď rád odpočíval,“ vzpomíná Kynčl.
Noční trhy pak nabízejí vedle úsměvů místních i skvělé lokální pokrmy a nečekaně levné oblečení. „Když pak poprvé absolvujete pravidelný rituál, kdy mniší sestoupí z klášterů a místní jim na ulicích přispívají jídlo na další den, uvědomíte si, jak je zdejší život syrový a autentický,“ dodává Kynčl.
Odsud je to už, co by kamenem - možná nadvakrát - dohodil, do Nepálu. Tipu přírodovědce a fotografa vyžívajícího se v extrémních podmínkách Petra Jana Juračky, autora knihy Něha Himaláje: „Nejlepší země, kam příští rok vyrazit, je samozřejmě Nepál, protože tam jedu taky! Ne, dělám si legraci, ale vracet se do Nepálu je vždycky radost a teď v posledních letech je to navíc jedna z posledních šancí, jak spatřit mnohé vesničky, kláštery a doposud opomenutá údolí těsně před tím, než je pohltí rozpínavá Čína.“
Země známé i dosud nepoznané
Je jen málo tak notoricky známých cestovatelských destinací jako Island. Stojí ale opravdu za návštěvu a vydat se sem v roce 2024 může dávat větší smysl než jindy, což platí obzvláště pro lovce snímků sopečných erupcí. Naposledy tu chrlila láva letos v prosinci na jihozápadě země a jistě ne naposledy. „Za poslední století Islanďané nepamatují tak malebnou ohnivou show a v roce 2024 očekávají další, mnohem větší erupce, neboť seismická aktivita pokračuje prakticky neustále. Je dost možné, že nás v příštím roce čeká jedinečná příležitost,“ dodává Juračka.
Za teplem a ne nutně tím, které vychází z žhnoucí lávy, míří ve svém výběru destinací i Karel Wolf, pořadatel největšího českého cestovatelského festivalu Kolem Světa. Bezpečnou divočinu, barevné festivaly, tance, písně a barevné kostýmy domorodců s pomalovaným obličejem si lze užít třeba v Papui Nové Guineji. Neméně inspirativní může být setkání s Peršany v Íránu, zemi, která se podobně jako Saúdská Arábie otevřela turistům.
„Dobrou volbou může být také Angola, země s obrovským, ale nevyužitým potenciálem, kde na turistu nenarazíte,“ upozorňuje Wolf na středoafrický stát. „Země neprobádaná, plná nádherných míst, dechberoucích výhledů jako z jiné planety, spektakulárních vodopádů, ale i úžasných lidí, kteří nic nemají, ale i tak by se rozdali.“
