Letos oslaví Karel Saitl tři výročí. Kromě pětaosmdesátých narozenin si připomene šedesát let od příchodu do Zlína. Přesně o pět let déle se potýká s činkami. Dělá to natolik dobře, že se stal legendou světového vzpírání.
Když se v roce 1944 během totálního nasazení jako dvacetiletý mladík poprvé dostal do kontaktu se vzpěračským náčiním, učarovalo mu. „V létě jsme makali bez košil a jednou za mnou přišel zápasník z Brna. Prý mám dobrou figuru pro zápas, ať to tedy vyzkouším. V tělocvičně mě zaujaly činky, proto jsem to s nimi zkusil. Tak, aniž by začala, skončila moje zápasnická kariéra,“ vzpomíná s úsměvem Saitl.
Přestože neměl trenéra, brzy patřil k nejlepším vzpěračům v Československu. „V roce 1947 jsem poprvé vyhrál titul mistra republiky ve váze do šestapadesáti kilogramů. V tahu, trhu a nadhozu jsem vytvořil nové národní rekordy,“ říká Saitl.
Jeho kariéra vzápětí nabrala obrátky, ale zaúřadoval totalitní režim. V roce 1951 ho komunisté nepustili na evropský šampionát do Itálie. „Tehdy jsem přišel o titul mistra Evropy. Vzpíral jsem o patnáct kilo víc než moji největší konkurenti,“ tvrdí zlínský vzpěrač.
O rok později už nechyběl na legendární olympiádě v Helsinkách, kde obsadil desáté místo. „Poprvé jsem byl za hranicemi. Byl to fantastický zážitek. Pamatuji se, jak jsme chodili povzbuzovat Emila Zátopka,“ vrací se Saitl ve vzpomínkách k olympijským hrám.
Největší úspěch jeho kariéry přišel v roce 1953. „Na mistrovství světa ve Stockholmu jsem obsadil třetí místo a k tomu jsem se stal vicemistrem Evropy,“ vypočítával subtilní vzpěrač, který patnáct let, až do roku 1961, vyhrával ve své váhové kategorii nepřetržitě jeden národní titul za druhým.
Na první veteránskou soutěž vyrazil až v roce 1989 a od té doby nenašel přemožitele. Dodnes vytváří jeden rekord za druhým. „Mám zapsaných devadesát šest světových a osmdesát šest evropských rekordů,“ počítá Saitl.
V nejlepších letech zvedl v nadhozu nad hlavu 118 kilogramů, ještě dnes zvedne osmapadesát. „Už je ale znát, že mi ubývá sil, takže klesají i moje výkony. Každým rokem zvednu o dvě až tři kila méně,“ dodává. Navzdory věku se Karel Saitl pere s činkami dál.
„Pořád mě to strašně baví. Záleží na zdraví, ale to mi zatím slouží. Třikrát týdně chodím vzpírat a cvičím i doma. Žádnou speciální stravu jsem nikdy nejedl,“ říká vzpěrač, který proslul také tím, že si neustále prozpěvuje. Ani ve čtyřiaosmdesáti na odpočinek nemyslí. „Mým cílem je vzpírat do devadesáti,“ uzavírá Saitl a bere do ruky činku.
