Po odvolání státního zástupce, který nesouhlasil s podmínečným trestem, vás úterý v Plzni čeká další soud. Zúčastníte se? Jaký očekáváte výsledek?
Samozřejmě se zúčastním. Cítím se vina, ke všemu jsem se přiznala. Výsledek jednání si netroufám odhadovat.
Byla byste schopna strávit nějaký čas ve vězení?
Samozřejmě, když člověk udělá něco takového jako já, tak musí počítat s přísným trestem. Každopádně si myslím, že jsem byla potrestaná už dost. Přišla jsem o manžela, a o levou ruku. Moje jednání bylo podle práva trestuhodné.
Podle jiných měřítek než právních ne?
Člověk, který miluje, tohle prostě udělá. Nehledí na to, jestli je to správně nebo ne. Udělala bych to znovu.
Dovoluje vám zraněná ruka chodit do práce?
Ne, ruka je nehybná. Jsem hlášená na úřadu práce. Budu usilovat o invalidní důchod. Každý den s ní chodím na různá vyšetření a rehabilitace. Zatím to nevypadá dobře. Není jisté jestli přijdou nějaké změny k lepšímu.
Kdy a za jakých okolností jste se seznámila s vaším manželem?
Seznámili jsme se na letišti. Bylo mi sedmnáct let. Jemu jednatřicet. Přišla za mnou spolužačka a řekla, že jí nevlastní otec pozval na dovolenou do Řecka na deset dní a že si s sebou může někoho vzít, tak jsem letěla s ní. Ten otec to byl můj manžel, Pavel Tauchen. Byly to úžasné, nezapomenutelné dny.
Došlo už tehdy mezi vámi k nějakému sblížení?
Došlo, ale jen k jednomu polibku. Začali jsme si spolu strašně dobře rozumět, padli jsme si do oka. Byla to láska na první pohled.
Věděla jste o něm něco předem?
Vůbec nic. Všechno jsem se dozvěděla, když jsme si spolu začali povídat.
Co vám o sobě říkal?
Pravdu, že je kriminálník.
To vám nevadilo?
Vadilo, ale byl to jeho život. On si tuhle cestu vybral. Mně se na něm líbilo, že mluví na rovinu. Nic nezakrýval.
Měla jste předním nějakou známost?
Jasně, ale jen takové školní lásky. On byl ta moje první velká.
Co na to říkala jeho dcera?
Samozřejmě nebyla ráda. I když se s její maminkou už nestýkal, tak jí to přišlo ošklivý. Podle ní patřil její mamince a ne mně. Velký sváry, ale mezi námi nebyly.
Co se dělo po návratu z Řecka?
Občas jsme spolu zašli na kafe, nebo mě pozval na oběd. Pořád mezi námi byl jen ten jeden polibek. No a rok na to ho zavřeli. Nejdřív seděl v Bitýzu u Příbrami. Odsud se pokusil utéct a při tom ho postřelili do ruky. Měl invalidní levou ruku. Stejně jako já. Pak seděl osm let ve Valdicích.
Přijde mi to jako osudové zranění.
Mně taky. Navíc jsme se potom co nás postřelili, oba probrali z kómatu ve stejný den - třináctého listopadu.
On mohl s rukou hýbat normálně?
Měl nepohyblivé prsty. Musela jsme mu zavazovat tkaničky u bot. Vždycky říkal. Mamko zavaž mi střevíček.
Jak se vyvíjel váš vztah během těch osmi let, kdy Pavel seděl?
Já jsem v té době bydlela u maminky v Praze. Psali jsme si dlouhé dopisy téměř každý den. Začali jsme se sbližovat. Než ho zatkli, tak měl přítelkyni, tak si psal i s ní. Já jsem měla taky nějaké partnery. O tom všem jsme si psali. Měli jsme spolu krásný vztah, věděli jsme o sobě úplně všechno. Čtyři roky předtím, než ho měli pustit jsme si řekli, že chceme být spolu. Už jsem na něj prostě čekala.
Nevadilo vám, že sedí v kriminále?
On byl vinný. Ke všemu se přiznal, museli ho potrestat. Byla to pro něj velká lekce. Byl třináctkrát trestaný, ale tohle byl nejdelší trest. Člověk si pak rozmyslí co udělá.
Co vašim rodičům?
Rodiče mi do mých vztahů nikdy nemluvili. Neříkali nic. Byla jsem dospělá. O svém životě jsem si rozhodovala sama.
Ani vaši sourozenci? Kamarádi?
Sestra mi říkala, ať si dám pozor. Ale když jsem byla šťastná já, tak byla i ona. Pavel si se sestrou strašně dobře rozuměl. Hodně se spolu nasmáli. Pavel měl navíc moc rád děti, tak ho miloval i můj synovec Míša.
Čím jste se po celou dobu živila?
Vystudovala jsem střední školu zaměřenou na management. Dělala jsem ledacos. Pracovala jsem jako strojmistr, tři roky jsem pracovala jako obchodní referent, jako pokojská.
Jak vypadalo vaše shledání po jeho propuštění?
Čekala jsem na něj doma, jako kdyby přišel z práce. Měla jsem uvařenou večeři. Normálně jsme se bavili, jako kdyby se nic nestalo. Neměli jsme před sebou žádný stud, žádné přetvářky. Během osmi let dopisování jsme o sobě věděli absolutně všechno. Shledání bylo zajímavé i po tělesné stránce. On osm let neměl ženskou. Moc o romantice to nebylo, zvítězily zvířecí pudy.
Jaký byl jeho návrat do reality?
Za těch osm let se toho venku hodně změnilo. Pavel byl ze všeho strašně překvapený. Pamatuji například, jak se divil, že si na poště musí brát čísla na pořadí a podle toho ho volají k přepážce. Musela jsem s ním všude chodit a všechno mu ukázat. Vodit ho za ručičku. To bylo v říjnu roku 2007.
Jaký to byl pro vás rok?
Měli jsme velké plány. Chtěli jsme konečně žít normálně. Byl šťastný, že mě má. Neměli jsme žádné problémy. O Vánocích mě požádal o ruku.
Co jste spolu nejraději dělali? Nakrájeli jsme si do mísy ovoce a zeleninu. Lehli si do postele a dívali se na filmy. On měl hrozně rád komedie Slunce, seno. To miloval. U toho se pořád řehtal jako malé dítě.
Jaké měl koníčky? Byl zručný, i když měl jednu ruku invalidní. Byl domácí kutil. Vždycky mě měl po ruce, abych mu s něčím pomohla. Byla jsem vlastně jeho levá ruka. Taky výborně vařil. Často experimentoval.
Jak se lišil od vašich předchozích partnerů? Vždycky jsem měla starší partnery, ale on byl úplně jiný. Byl to rodinný typ a velký srdcař. Byl úžasný. Za mě by strčil ruku do ohně. Vždycky stál za mnou. Mohla jsem se mu se vším svěřit, všechno mu říct, se vším mi chtěl pomoc. Navíc s ním byla hrozná sranda.
Potom, ale musel do basy znovu.
Hrozně mě to překvapilo. I jeho. Žili jsme spolu normálně. Do vězení se nechtěl vrátit. Nevěděl proč, neznal důvod. Byl nevinný. Trávili jsme spolu dvacet čtyři hodin denně. Proto jsem si najala advokátku, ale nebylo to nic platné., brát jsme se museli na Borech.
Jak vypadá svatba v kriminále?
Zažádala jsem o povolení. Přivezla jsem mu oblek a dva svědky – jeho dcera Eliška a její přítel. Fotografa nám nepovolili. Dali jsme si pusu a po deseti minutách jsme šli domů.
Jak na vězení reagoval?
Měl deprese, chtěl spáchat sebevraždu. Viděla jsem, jak má pořezanou ruku. Strašně se bál, že se dostane tam, kde už nikdy být nechtěl. Oba dva jsme začali znovu kouřit. Chodila jsem za ním každých čtrnáct dní. Byl přesvědčený, že všechno dobře dopadne a propustí ho. Ale to se nestalo.
Kde jste na to vzala peníze? Musela jsem si vzít půjčku, kterou teď nemůžu splácet. Nemám vůbec nic. Jen pár věcí na sebe.Bydlím u maminky.
Proto, aby se dostal z vězení jste museli vymyslet plán B…
Jinudy to nešlo. Byl to náš společný nápad. Tak jsem si pro něj přišla.
Jak jste se na to připravila?
S Pavlem jsem se domluvila, že se objedná k doktorovi. Zbytek byl na mě. To kam se pojede už bylo na něm. Myslela jsem si, že ví co má dělat. Čekala jsem na něj ve fakultní nemocnici den a půl. Ještě předtím jsem si to ta obhlédla, kde postavit auto a tak.
Co se dělo, když jste ho viděla?
Měla jsem sluneční brýle a paruku z copánků. Bála jsem se, aby mě nepoznali bachaři. Oni si sedli na lavičku v čekárně, já se posadila proti němu a jen jsme na sebe kývli, že všechno platí. Když ho tři dozorci odváděli, tak jsem se před vchodem před ně postavila, namířila plynovou pistoli a řekla, ať mi vrátí mého manžela.
Co bachaři, kladli odpor?
Drželi řetěz. Když na ně Pavel zařval ať ho pustí, tak ho pustili. My jsme pak utíkali pryč z areálu. Všichni tři dozorci běželi za tím čtvrtým, který seděl v autě. Nás nikdo z nich nepronásledoval. Ale já se nedivím. Přece se nenechám kvůli jednomu grázlovi zabít. Má doma rodinu a děti. Pak jsem nastartovala auto a jeli jsme pryč z Plzně.
Kam?
Dohodli jsme se s advokátem, že to nebudeme zmiňovat.
Proč? Napadá mě jediný důvod, že nechcete shodit příbuzné nebo známé, kteří vám pomáhali.
Tak to není, bylo to v režii manžela. Měl by o tom vypovídat manžel.
Nebála jste se?
Vůbec, ale čekala jsem, že dostanu strach, nebo, že budu mít vysoký adrenalin a rozklepu se jako osika. Nakonec jsem necítila vůbec nic, jen povinnost tohle udělat.
Co jste dělali během těch padesáti hodin na útěku?
Užívala jsem si každou vteřinu. Došlo i na sex. Manžel byl ale apatický, vůbec nevnímal, že sedím vedle něj. Jen mi říkal, kam mám jet. Doprava, doleva, rovně. Asi jsem ho šokovala tím co jsem udělala. Do poslední chvíle tomu nevěřil. Nevěřil v budoucnost celé akce.
O čem jste se bavili?
On pořád plakal. Asi devadesát procent času proplakal. Pořád se mi omlouval, že mi zkazil život. Já jsem to ale nechápala a utěšovala, že to zvládneme. Snažila jsem se ho vytáhnout z toho šoku, ale to se mi vůbec nepodařilo. On byl psychicky i fyzicky velice silný člověk. Ale vězení ho zlomilo.
Proč jste utíkali na místa, kde váš muž vyrůstal? Tam jde přece hned každý policajt.
To chtěl Pavel. Přemlouvala jsem ho, abychom odjeli pryč, ale Pavel nechtěl. Nepřipouštěla jsem si, že jdeme policii do náručí. Byli jsme se na tom místě podívat potom s tchánem. Těsně než jsme sjeli do Hajan. Stáli jsme na kopci nad vesnicí a Pavel se díval dolů dalekohledem. Tchán říkal, že je musel vidět. Pavel si jel pro jistou smrt.
Jak si vybavujete zatčení v Hajanech?
Sjeli jsme do Hajan. Tam už byly zásahové jednotky v kuklách. Pavel se je snažil objet. Narazil ale do stromu. Pak řekl jen, že je to všechno pr…, natáhnul pistoli a střelil si kulku do hlavy.
Plynová pistol by vám neublížila. Kde jste vzali „normální“ zbraň?
Během těch padesáti hodin jsme si ji obstarali i s dokladama.
A co jste dělala vy?
Když jsem ho viděla, tak jsem se chtěla zastřelit taky, ale nevyšla rána, tak jsem si šla pro kluku ven. K mojí smůle se ale neumějí trefit a proto jsem nakonec přežila.
Bolelo to? Vůbec. Jen se mi za chvíli začalo špatně dýchat. Policajti křičeli stůj, stůj. Pak jsem slyšela štěkat psy. Jeden běžel vedle mě, ale vůbec na mě neskákal. Pak jsem cítila, že mi ztěžkla ruka a potom už byli všichni na mě. Pak si pamatuji sanitku a někdo říkal, že mě musí intubovat a ať zavolají vrtulník.
Co probuzení v plzeňské fakultní nemocnici? Uvědomila jsem si, že je po všem. Bylo to pro mě strašné zklamání. Ironií osudu je, že jsem se probudila z umělého spánku přesně po deseti letech, kdy se z něj po prvním útěku z vězení probudil můj manžel.
Přemýšlíte nad tím, že byste něco udělala jinak? Ne, bylo to moje rozhodnutí. Špatné nebo dobré, nic si nevyčítám. Psychické následky mám ale dodnes. Pořád chci umřít. Všechno to pořád vidím před očima. Nemůžu spát. Každý den se mi o všem zdá. Jestli se z toho nevyhrabu, tak už tady nechci být.
Co na to říkali vaši rodiče, nebo sestra?
Všechny jsem tím zklamala. Sestra mi to řekla. Snaží se zapomenout, nemluví se o tom. Každopádně náš vztah je pořád stejný, nic se nezměnilo. Bydlím teď dokonce u svojí maminky.
Přemýšlela jste o pomoci psychiatra?
Žádala jsem o pomoc jednoho psychiatra, ale ten pan doktor, mi řekl, že nezná nikoho chytřejšího než jsem já, a že mi nikoho nemůže doporučit. Tak jsem odešla pryč. Snažím se trochu vypovídávat v dopisech, které mi přišly.
Dostáváte dopisy od lidí?
Dostávala jsem jich okolo tisíce, když jsem seděla ve vazbě na Pankráci. Z devadesáti procent to byli mužové, kteří sami sedí a podpořili mě. Další to byli obyčejní lidé z celé republiky. Stoprocentně mi všichni vyjádřili podporu. Nikdo mi nevynadal. Každému jsem odpověděla. Teď už nikdo neví kde bydlím, tak dopisy nedostávám. Jeden človíček mi ale zbyl. Můžu říct, že on mě zachránil, snaží se mě vytáhnout z problémů. Drží mě nad vodou.
Zase budete mít partnera ve vězení?
Na budoucnost vůbec nemyslím. Neřeším jí. Bez Pavla mě nic nezajímá. Nechci nic plánovat. Snažím se na všechno zapomenout, i když vím, že to nejde.
Budete ještě zkoušet obnovit kroky k očištění manžela?
Oni už ten spis uzavřeli. S tím už nemůžu nic dělat. Proces se nedá zrevidovat. Spíš se musím soustředit na svojí ruku.
Vy sama si myslíte co?
Mohlo to být i kvůli lidem, se kterýma se stýkal. Byli to samí kriminálníci. Je možné, že na něj policajti hodili něco za co nemohl. Soud, ale rozhodnul jinak. Pravý viník je pořád na svobodě.
Jednou z možností by byl natočit o něm film, nebo napsat knihu, kde by se vše vysvětlilo.
Zatím mi nikdo takovou nabídku nedal. Já bych byla pro, ten příběh by se pak stal nesmrtelným.
Co říkáte na přezdívku Bonnie a Clyde?
Neřeším to. Slyšela jsem, už i brutální Nikita, Johanka z Arku. Nejvíc se mi líbilo Romeo a Julie. Na Pankráci mi ale říkali, že jsem nepřítel státu a pistolnice. Tomu jsem se jen pousmála.
