Kde domov můj? V dětském domově. Ale už ne dlouho | E15.cz

Kde domov můj? V dětském domově. Ale už ne dlouho

Osmnáctiny bývají důvodem bujarých oslav. V dětském domově ale ne. Mladí lidé tady řeší, co s nimi bude dál.

Završit osmnáct let bývá pohledem náctiletého člověka výhra. Je klíčem k pivu v hospodě, nepřístupnému filmu nebo vytouženému řízení auta. Plnoletost dává svobodu, ale vyžaduje i zodpovědnost.

Děti, které kvůli dosažení osmnácti let odcházejí z dětských domovů, jí mají víc než dost. Na rozdíl od většiny svých vrstevníků totiž nemají rodinu, která je v případě nouze nebo průšvihu může vzít pod svá křídla.

Sedmička se vypravila za mladými lidmi z hradišťského dětského domova, kteří již brzy budou přemýšlet o tom, co dál. Bude jim osmnáct a z domova už tak jsou jednou nohou venku.

„Čeká mě samoobsluha“

Dům v ulici Jiřího z Poděbrad s číslem 313 stojí v řadě rodinných vil za alejí vzrostlých stromů. Více než čtyřicet let sem přicházejí děti od rodičů, kteří je nezvládají vychovávat. Rok co rok se někdo z nich loučí. Do světa bez povinné večerky za pár dnů odchází Martin. Dětský domov opustí přesně v den osmnáctých narozenin.

„Bude se mi stýskat po kamarádech, protože je budu vídat mnohem míň. A taky přijdu o ten luxus, který tady mám. Venku mi začne samoobsluha, nic nedostanu pod nos,“ uvědomuje si Martin, jehož plné jméno nedovoluje zákon kvůli jeho nízkému věku bez souhlasu rodičů zveřejnit. Stejně jako u ostatních nezletilých obyvatel dětského domova.

Samostatnost bude ale zpočátku přicházet „zlehka“. Protože ještě studuje, může se přestěhovat do startovacího bytu, který je součástí dětského domova. Má však samostatný vchod a za ubytování v něm už bude platit tisícovku měsíčně. K tomu si bude sám nakupovat, vařit a hlídat si školu.
Zvládat chce i nějakou brigádu.

„Vařit umím, už jsem to tady naučil tři kluky, ale nebude se mi moc chtít. Jsem zvyklý na to, že otevřu okýnko a mám plný talíř,“ vysvětluje Martin. Po maturitě chce dělat elektrikáře. A pak i vysokou školu, po které by tento obor sám učil.

Strach z neznáma u něj vyvažují očekávané radosti plnoletých. Hlavně svoboda, díky které si bude užívat diskotéky a výlety se svými vrstevníky. Zpátky domů se nechystá. „To nejde, táta fetuje a máma je na tom ještě hůř. Ale mám starší sourozence, kteří už pracují, další jsou u pěstounů a tady mám taky jednoho,“ vypočítává Martin. A když bude mít problém, už přesně ví, za kým si půjde pro pomoc. „Za strýcem z domova, to je pro mě teď takový druhý táta,“ říká mladík.

Dětí je v dětském domově přes dvacet, nejmladšímu je dva a půl roku. Všichni, kteří v něm zůstávají, musí dodržovat pravidla, jaká jsou běžná ve všech fungujících rodinách. Být včas doma, hlásit, kam jdou, po škole napsat a nechat zkontrolovat úkoly, o víkendu něco uvařit. Bydlí ve třech samostatných bytech a s hlídáním se u nich střídají kvalifikovaní pedagogové. „Jsem ráda, že kromě tet tady máme i dva strýce. Děti tak konečně vidí i mužský vzor,“ pochvaluje si ředitelka Ivana Lacková.

Má tady děti, které si nemůže vynachválit, protože jsou šikovné a chytré. Ale najdou se i problémoví školáci, nepřizpůsobiví a nepoučitelní mladí lidé. Všichni budou muset jednoho dne domov opustit. „Někteří to zvládnou bez problémů a běžný život jim nedělá žádné potíže, jiní selhávají,“ říká Lacková.

Do života s miminkem

Samostatný život čeká brzy i sedmnáctiletou Katku. Osmnáct jí bude příští rok a v dubnu se jí narodí dítě. „Všichni si asi myslí, že jsem hloupá husa, ale já toho nelituju. Jsem šťastná a těším se na to, jak budu samostatná,“ prohlašuje Katka.

Studuje třetí rok oděvní návrhářství a plánuje, že školu přeruší a po mateřské se k ní zase vrátí. Bydlet bude s přítelem. Domů k vlastní rodině jít nechce. „Nechápu, jak někdo může chtít zpátky. Já jsem ráda, že jsem posledních devět let žila tady, protože být doma, ani bych nestudovala a bůhví, co by ze mě vyrostlo. Měla jsem štěstí, že jsem skončila tady,“ soudí nastávající maminka.

Mateřství se nebojí a samostatnosti také ne. Spíš naopak. Vychází i ze zkušenosti své kamarádky, která v dětském domově porodila dítě ve svých šestnácti letech. „Vím, jaké to bylo a co všechno musela zvládnout. Lidé jsou na tom i hůř, já jsem spokojená,“ tvrdí Katka.

Ředitelka Lacková doufá, že Katka vše zvládne. Ale upozorňuje i na možná úskalí. „Spousta dětí si problémy a potíže, se kterými se budou potýkat, nepřipouští. Nechtějí je slyšet. Asi polovina z nich odchází k původní rodině. Cítí tu úžasnou volnost a zbytek nevnímají,“ podotýká Lacková. Katka má prostě svou hlavu a ještě v jedné věci si je naprosto jistá. „Rozhodně nepřipustím, aby moje dítě skončilo v dětském domově,“ ujišťuje dívka.

Někteří z mladých lidí se na rozdíl od Katky rádi rozhodnou zůstat pod ochranou dětského domova. Jako třeba Jakub, který má v domově o čtyři roky mladší sestru a o deset let mladšího brášku. Bude mu osmnáct, přesto si pobyt prodlouží do svých devatenácti. Tedy dokud nedokončí střední školu, jak říkají pravidla domova. „Chtěl bych pracovat jako zámečník a pak se postarat i o sourozence. Zatím jsem ale rád tady. Venku by to bylo těžší,“ uvědomuje si Jakub.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!