Na kraji silnice zastavuje auto. Muž a žena vystupují, probírají povinnosti, které je odpoledne ještě čekají. „To jsou teda vyhlídky,“ ironicky poznamená drobná blondýnka a protahuje se. „Jé, koukni, támhle je vidět Temelín!“ kontruje najednou řidič. Dvojice totiž zastavila na kopcích nad Jistebnicí, jednom z míst, které odkrývají krajinu Táborska. Žena se se zájmem zadívá do dálky, její vyhlídky rázem dostávají nový smysl.
Podobně zajímavé výhledy jí může nabídnout dalších sedm míst na Táborsku.
1. Rozhledna Krátošice
Devadesát schodů se točí uprostřed ocelové konstrukce rozhledny v Krátošicích. Nejkratší cesta z Tábora k ní je dlouhá sedmnáct kilometrů. Vede přes Planou nad Lužnicí a odtud dál směrem na Choustník. Věž se tyčí uprostřed polí a luk. Místo se jmenuje Čermákův vrch, nebo se mu také od nepaměti říká Na šibenici.
Dvacet metrů vysoká rozhledna je volně přístupná čtyřiadvacet hodin denně. Při výšlapu návštěvník vidí skrz každý schod až na zem. Odkrytý výhled do všech světových stran ale za trochu odvahy stojí. Vidět je do celého okolí okresu Tábor a ve výjimečných situacích i kopce Šumavy.
2. Zřícenina Choustník
Výlet na Choustník trvá autem z Tábora zhruba půl hodiny. Ideální, i když trochu kopcovitou trasu tu najdou i cyklisté. Ti, kteří mají rádi jízdu v terénu s pár kořeny a kameny, mohou dojet až ke zřícenině ze třináctého století. Stojí ve výšce 680 metrů nad mořem. Za symbolické vstupné dvacet korun mohou lidé vystoupat nad vršky okolního lesa, věž Choustníku teď funguje jako rozhledna. Když dopřeje počasí, jsou podle místních prý vidět i vršky Alp. Oko návštěvníka v širokém pohledu do kraje zavadí opět o Temelínské věže. Výhled je ve směru na Tábor i Soběslav, jen na východ mu brání stromy. Hrad bývá v červenci a srpnu otevřený denně od devíti do pěti hodin. V ostatních měsících, od dubna do října jen o víkendech a ve svátky.
3. Kopec Homole
Kopec, na který návštěvníka dovedou turistické značky a který leží kousek od Ratibořských hor, se jmenuje Homole. Autem mohou zájemci vyrazit ve směru na Pohnanec, odtud po červené vedou turistické značky. Ti pohodlnější dojedou vozem téměř na vrchol. Poslední stovky metrů musí ale absolvovat po svých. Nejde o žádný horolezecký výstup. Pohodlnou lesní cestu, na které je třeba překročit jen pár kořenů nebo drobných kamenů, zdolají bez problémů i nejmenší děti.
Kopec je ve výšce 665 metrů nad mořem. Aby si člověk mohl užít výhled na Táborsko, musí obejít lesík na samém vršku.
Dříve mohli příchozí napsat své zážitky do knihy. Teď už z místa zmizela. Zůstal ale myslivecký posed, jako jeden z mála náznaků člověka na zelení obklopeném kopci. Zdatnější si tedy mohou výhled ještě o pár metrů neoficiálně navýšit.
Homole může být pro turisty příjemným zastavením. Značky je pak odkáží na nejbližší cíle, Polánka je jeden kilometr, Radvanov osm.
4. Děkanský kostel
Dvě stě schodů musí vystoupat ti, kteří stojí o pohled na střechy historického Tábora i rozhled do kraje. Od května až do října ho nabízí věž děkanského kostela na Žižkově náměstí. Než se člověk dostane do výšky padesáti metrů, musí hodně sklonit hřbet nejen před staviteli, ale i před kostelním zvonem, který v cestě na věž visí. Na konci strmých schodů čeká dospělé vstupné pětadvacet korun, děti do patnácti zaplatí patnáct, do šesti mají výhled zdarma. Okny malé místnosti je vidět do všech stran. Unikátní je pohled na uličky Starého města nebo na Jordán z výšky. Když přeje počasí, objeví se i kopce Šumavy a Novohradských hor.
„Je tu dobré připojení, chytíte tu přes wifi desítky síťí, i když většina je blokovaná,“ směje se Aleš Grňák, který na věži vypomáhá. Už třikrát zažil, když do ní udeřil blesk. „Je to hlavně hrozná rána,“ vzpomíná na adrenalinové zážitky.
5. Svatá Magdalena
Cesta do Jistebnice trvá autem z Tábora necelou půl hodinu. Její cíl už je vidět z daleka. Kaple svaté Magdaleny stojí ve výšce 636 metrů nad mořem. Jde o jedno z mála míst, kam se návštěvníci dostanou autem až k vrcholku, ke kapličce vede polní cesta. Chce to ale spíš terénní vůz a navíc auta v přírodní zeleni ruší, dojem z výhledu by mohla zkazit. Zaparkovat je lepší pod vrcholkem na konci asfaltové silnice. Pak na vyhlídkáře čeká příjemná ani ne kilometrová procházka polní cestou s lehkým stoupáním až k obzoru. U kapličky je z kmenů stromů udělané posezení.
A výhled? Když je hezky, ihned udeří do očí věže Temelína, za nimi jsou vidět vrcholky Šumavy, vykukují také střechy Tábora. Z druhé strany je pohled i na Jistebnici, odkud ke kapli vede křížová cesta, další možnost výstupu.
Ti, kteří se do kopečka příliš zapotí, mohou zklidnit tělo i ducha uvnitř kaple, kovové dveře jsou otevřené. Na lavicích nechybí modlitební knížky, na oltáři pod jednoduchým křížem květiny, že jsou v zavařovačce i s etiketou, dojem vesnického kostelíka nekazí. Naopak.
6. Rozhledna Hýlačka
Vstup do rozhledny Hýlačka je stejně vysoko, jako Vrchol věže táborského kostela. Ve tvaru husitské hlásky ji navrhl Theodor Petřík a měří osmnáct metrů. Stojí hned za Táborem a vidět je ze silnice ve směru na Bechyni.
Nebylo to tak vždy. Když ji v roce 1920 otevírali, byla dominantou holého vrchu na Větrovech. V devadesátých letech minulého století Hýlačku maskovaly vzrostlé stromy. V té době ji převzal zpátky Klub českých turistů a bojuje za to, aby koruny stromů výhledu nebránily. „Dnes už je dobře vidět krajina od Čertovy hrbatiny na Jistebnicku až po Choustník a samozřejmě celý Tábor. Stromy na druhé straně bychom chtěli vykácet, ale musíme je nahradit jinými druhy, které rozhlednu nepřerostou,“ říká Jaroslava Vosátková z Klubu českých turistů.
Na Hýlačku mohou lidé dojet i autobusem z Tábora. Od nádraží je to na Větrovy necelých patnáct minut. Jízdní řády zpět visí na rozhledně.
7. Hora Blaník
„Tělo tuž, vlasti služ,“ tímto heslem vítá turisty první tabule pod horou Blaník, třicet kilometrů od Tábora. Rozhledna je ve výšce 638 metrů nad mořem. Výšlap k ní trvá svižnou chůzí zhruba dvacet minut. Podle testu zdatnosti, tento čas odpovídá fyzické kondici pětasedmdesátiletého muže. Hodnotu výkonu lze zjistit z tabulky, přibité na rozhledně. Na trase dlouhé přes jeden kilometr od parkoviště ale není třeba chvátat. Je lemovaná tabulemi, na kterých jsou informace o přírodě v okolí Blaníku. Vysvětlují i pověst o blanických rytířích. Kvízy na dřevěných podstavcích prověří znalost návštěvníka z fauny a flóry. Když se dostane k rozhledně, čeká ho ještě sto sedm schodů na ochoz. „Jednou za čas se stane, že je odsud vidět až na Sněžku,“ říká Dana Bébrová, která rozhlednu obsluhuje. Otevírá ji celoročně, v zimě jen o víkendech.
