Kdysi tu byl parket. Zůstaly jen ruiny | E15.cz

Kdysi tu byl parket. Zůstaly jen ruiny

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Dříve výletní místo, dnes hromada kamení. Známá restaurace v Táboře Harrachovka stála původně na druhém břehu řeky.

V tu chvíli by se Lužnice vylila z břehů. Když u řeky Jitka Wildová vyprávěla o staré Harrachovce, která stála ještě na konci šedesátých let ve Vlčím dole, uronila tolik slz, že by klidně na povodeň stačily. Není divu. Za rozjitřené emoce mohou vzpomínky na mládí. Ve výletní restauraci, ze které jsou dnes jen rozvaliny, zažila trampské potlachy a poznala zde také svého muže.

„Poslední majitelé Harrachovu besídku moc neudržovali, i když asi dělali, co mohli. Jenže lidé si do údolí zvykli chodit. Možná proto Jednota postavila naproti novou budovu. Dala jí také název Harrachovka, ale myslím, že jen s jedním r,“ vypráví Wildová.

Původní atmosféra romantického zákoutí tak zůstala pohřbená na druhém břehu. I ve všední dny se tam rozléhaly tóny bendža, kytar a trampských písniček. „Ale i já už vím jen z vyprávění, jak tam lidé chodili o víkendech tancovat,“ zasní se.

Na tyto chvíle vzpomíná Růžena Dvořáková. Její manžel býval vojákem u letectva a oblíbenou kratochvílí mladého páru byly koncem padesátých let tancovačky na staré Harrachovce. „Manžel snad neměl ani opušťák, přijel za mnou ještě s kamarádem na motorce z Čáslavi a vyrazili jsme do Vlčího dolu,“ popisuje pamětnice. Taneční parket byl kousek od Harrachovy besídky. U něj stál světle modrý altánek.

Přála zamilovaným

Svou lásku tady našla Jitka Wildová. V roce 1966 na čarodějnice se s budoucím manželem ve výletní restauraci seznámila a na prvního máje si tu dali první rande.
To už měla Harrachova besídka více než půl století provozu za sebou. Slavnostně ji totiž otevřeli v roce 1901.

„Restaurace měla nevýhodu, bylo tu vlhko a studeno. I zásobování měl majitel složité,“ říká Wildová. Pamatuje si, jak pivovarníci váleli sudy po lávce nebo si pro zboží na druhý břeh jezdil provozovatel s červenou motorkou. Na té měl připevněný vozík a sotva se s ním vešel na šířku lávky.

Počátkem šedesátých let převzala tradici původní restaurace nová patrová budova postavená Jednotou. Velkorysejší stavbě nechyběla kamenná vinárna, velká terasa, dva lokály a kuchyně. Postupně se stala oblíbeným výletním místem táborských obyvatel. O víkendech jen těžko zbývaly volné židle k sezení. Na Harachovce byly samozřejmostí svatby a firemní večírky.

Vyhledávali ji také vodáci. „Pod restaurací stálo až pět set stanů. I ve všedních dnech jsme vytočili deset sudů piva a uvařili dvě stě gulášů,“ vypráví Václav Radina, který se zde začátkem osmdesátých let učil číšnickému řemeslu. Kde je dnes restaurace, měli vodáci úschovnu lodí. Často se zdrželi více než jeden den.

Návrat starých časů

Po revoluci však vodácká a turistická tradice zanikla a místo zpustlo. Až v roce 1998 Harachovku zakoupil Josef Rous, bratr Jitky Wildové. Vrátil se tak do míst, kde měl kořeny. Narodil se totiž v nedalekém Benešově mlýně. „Rodiče žili v Teplicích, ale mamince tam nesedělo klima. Proto se vrátili do Tábora. Táta jezdil v Benešově mlýně s náklaďákem a dostal tam byt,“ vysvětluje Wildová.
Dnes chodí bratra na Harrachovku často navštěvovat. S ním se vrátil i původní název se dvěma r. Alespoň k němu se majitel více přiklání. Zdevastovanou stavbu se postupně snaží opravit a vrátit jí původní lesk.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video