Když bývají oči hluboko dokořán
Představuje se v Táboře zdánlivě nenápadnou výstavou, která je přímo úměrná její skromnosti. Alespoň při rozhovoru budí Hana Puchová ten dojem. Jakoby dětskou rukou vedené, působí její tahy štětcem na plátně. O to spíš kresby zobrazené ve své syrovosti ožívají. Do pátku 25. března jsou k vidění v obchůdku nakladatelství Baobab. Patří do cyklu s názvem Oči hluboko dokořán.
„Snažím se zaznamenat drobné atmosférické situace. Spíš ale čekám na to, jestli z nich vyleze něco víc, než o co v tu chvíli jde,“ snaží se ostravská výtvarnice naznačit, jak přistupuje k tvorbě.
Víc může tkvít právě v tom, co člověka napadne, když se dívá na ústřední kresbu ve výloze Baobabu, která na výstavu upozorňuje.
Prošedivělý děda v tvídovém saku a malý kluk se sluchátkem u ucha. Ze zeleného podkladu vystupují jako konkrétní vzpomínky dětského života každého. Je to sice sugestivní pocit, ale koresponduje s tím, co o ilustrátorce napsal spisovatel Jan Balabán, kterému kresbou doprovázela knihy.
„Je dětsky či donkichotsky rozhodnuta nemalovat obrazy věcí a lidí, ale věci a lidi samotné. Její předměty o svůj objektivní fotografický popis jen zavadí, jen se o něj poraní, a tímto poraněním ožívají ve světě obrazu, který už objektivní realitu příliš nepotřebuje,“ zní zkrácený přepis Balabánovy citace.
V barvách Puchové je otisknutý svět, ve kterém žije dlouhé hodiny a provází ji i při tvorbě. Vyučuje výtvarnou výchovu na škole v Ostravě, kam chodí skoro výhradně romské děti. „Když jsem s nimi, připadám si jak na návštěvě. Nebo v jiné zemi,“ svěřuje se. Zvykla si na jejich projevy dané jinou kulturou i zvyky, které nejde předělávat.
Důkazem, že s výtvarným pojetím autorky není lehké se ztotožnit, je poznámka jedné návštěvnice.
„Obrazy na mě působí depresivně, ale zároveň opravdově. Na první dojem z dálky jsem si myslela, že je namalovalo spíš nějaké dítě, ale potom mi bylo hned jasné, jakou mají hloubku,“ říká Simona Ondráková z Tábora.
Malířku takový názor ale nezaráží. A už vůbec nemůže být řeč o tom, že by malovat neuměla. Studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Navíc u známého Jiřího Šalamouna.
„Postavy trochu zkroutit, zdeformovat, trochu si je přizpůsobit. To byl způsob, který mě i další studenty tehdy začal bavit a vydržel mi,“ říká Puchová. Dává za příklad třeba pro ni oblíbenou Helenu Zmatlíkovou nebo Josefa Ladu.
Že by kresby měly ale působit výrazně depresivně, autorka odmítá připustit. Říká, že maluje hlavně lidi, které má ráda. A doufá, že to je na plátně vidět.
To potvrzuje Martin Klimeš v úvodníku katalogu Hany Puchové.
„Nevymaní se z důvěrných vazeb vůči svým blízkým, přátelům a věcem. Její práce je neustále napájena a jitřena osobním prožíváním,“ píše.