Když jde do tuhého, kolegové přijedou
Je středa osm hodin večer a ve střeše taxíku sedmačtyřicetiletého Karla Stehlíka se odráží královéhradecký hotel Grand. Na tradiční stanoviště v Palackého ulici v centru města přijíždějí jeho kolegové. Mezi nimi je i jedna ze čtyř žen, které se tomuto povolání v Hradci věnují. Všichni mají před sebou dlouhou noc. Vědí, že víc než čímkoliv jiným bude prostoupena čekáním.
„To je to nejnáročnější. Nesmím spát, protože taxikáře, který má zalomenou hlavu a pochrupuje, lidé obloukem obcházejí, mají pocit, že není odpočatý, tudíž s ním nechtějí riskovat cestu nočním městem,“ vysvětluje Karel Stehlík.
Čekání je podle něho stresující, protože taxikář pořád myslí na to, kolik cest musí minimálně podniknout, aby během šichty netratil.
„Většinou jezdím pod dispečinkem, se kterým mám smlouvu na určitý počet dní, ale někdy do města přijedu i mimo ně a čekám na zákazníky. Nedávno jsem tu stál šest hodin, nikdo nepřišel, tak jsem jel s nepořízenou domů,“ říká Stehlík.
Má štěstí. V devět hodin večer ho dispečerka posílá na první jízdu. „Taxíkem běžně nejezdím. Píchla jsem kolo a potřebuji se dostat domů z práce a ve tři hodiny ráno na další směnu,“ říká recepční, která nastupuje v ulici Československé armády. Taxametr ukazuje částku třicet korun. „Tomu se lidé často diví. Je to základní sazba, do které se započítávají náklady na provoz. Jinak my, co jezdíme pod dispečinkem, jsme cenu za jeden kilometr sjednotili na třicet korun. Za čekání se účtuje pět korun za minutu. Když přijedeme na semafory, tak taxametr přejde automaticky do tarifu čekání. Podle toho na kolika světlech zastavíme, se liší i konečná cena,“ vysvětluje Stehlík. S taxikařením začal v roce 1991 a s několika pauzami se této práci věnuje dodnes. „Za tu dobu jsem se často setkal s předsudky, že taxikáři okrádají zákazníky. Jako v každém povolání záleží na poctivosti konkrétních lidí, ovšem kdybych se choval neseriózně, o klienty přijdu. Proto mám také na autě vyvěšen ceník,“ říká na zpáteční cestě k hotelu Grand s tím, že za tu dobu, co se pohybuje nočním městem za volantem svého vozu, by mohl psát paměti. „Původně jsem pracoval v Semtíně, bylo mi pětadvacet a chtěl jsem dělat něco jiného. Práce taxikáře mě zcela pohltila. Noční život, volnost a komunikace s lidmi vystřídaly tovární prostřední. Navíc rád řídím v noci, kdy jste na silnici prakticky sám,“ upozorňuje Stehlík, když dvě hodiny čeká na další „kšeft“.
Práce taxikáře má podle něho i stinné stránky. Nočními směnami nejvíce trpí rodina. „Víkend mám od neděle do pondělí. Do práce odcházím, když jde žena spát. V noci se také setkáváme s odvrácenou tváří města,“ říká taxikář. Ví, o čem mluví, zákazníci se ho pokusili několikrát přepadnout.
„Rizikoví jsou lidé, kteří se k ránu vracejí z heren, kde prohráli peníze. Jednou jsem měl hodně namále, ale nakonec jsem dotyčného přesvědčil, že není rozumné, aby mne zabil. Když jde do tuhého, kolegové mi přijedou na pomoc. Na druhou stranu, během směny vyslechnu řadu smutných i veselých příběhů,“ říká Stehlík, když vyráží za dalšími zákazníky.
Na Pospíšilově třídě nabíráme dva studenty. „Zahraniční studenti jsou jedni z našich nejčastějších zákazníků. Za zábavou do města vyrážejí již od středy. Nejsilnější jsou páteční a sobotní večery, kdy v průměru udělám dvacet jízd za noc,“ říká Stehlík, který ze středy na čtvrtek svezl šest zákazníků, což je na všední den běžný počet.
