Když koníček přeroste v koně. Li dé, kteří si pěstují exotiku doma

O svých sbírkách dokážou mluvit hodiny. Začínali jako laici, dnes by si s nimi rozuměl nejeden akademický botanik. Při pohledu na jejich skleníky a zahrady je až neuvěřitelné, kolik stihne jeden člověk rozmnožit, vypěstovat a vytvarovat rostlin. Péči věnují spoustu času, mnohdy i dost peněz. Za florou cestují po světě, ale zdá se, že největší odměnou je pro ně stejně pohled na vlastní výpěstky.

Za bonsajemi v Japonsku

Martina Ašenbrennera z Nové Vsi u Českých Budějovic už v šestnácti letech zlákaly bonsaje. „Vždycky se mi líbily takové malé věci, krajinky. Jsem z vesnice, v lese jsem byl často a odmala měl vztah ke stromům,“ vysvětluje a vzpomíná na svůj první kontakt s miniaturními stromky před dvaceti lety při výstavě na dvoře Domu umění v Českých Budějovicích. „Pamatuji si, jak taťka přivezl asi tehdy jedinou českou knihu o bonsajích a jak jsme nadšeně vtrhli do lesa, vydloubali kdeco a dali to do malých misek na police. Nic nepřežilo,“ vybavuje si.
Nádherně tvarované borovice, modříny a další stromy z jeho sbírky naznačují, jakou cestu šestatřicetiletý Ašenbrenner dodnes urazil. Co je na ní nejtěžší? „Pořád lidem vysvětlovat, že rostlina není udušená ani namačkaná do misky, že potřebuje daleko více hnojiva a péče vůbec,“ říká s nadsázkou. Myslí si, že bonsaje může pěstovat jen ten, kdo má v sobě nějaký vnitřní klid. Nestačí pouze cítit tvar té rostliny, ale hlavně její duši. Před pěti lety se mu poštěstilo odjet do Japonska a rok pracovat v tamní zahradě plné bonsají. „Pan Suzuki měl v zahradě rostliny svých zákazníků, kterým je připravoval na výstavy. Podobné služby se snažím nabídnout zde, ale s tím rozdílem, že o bonsaje pečuji přímo u jejich majitelů,“ poznamenává. Doma má čistou jihočeskou zahradu, ve které nechybějí kozy. Japonskou úpravu zahrady by nechtěl. Do takových zahrad se dostává při péči o cizí rostliny a to mu stačí. Pěstování bonsají je náročnější na čas, než na peníze. „Nepotřebuju skleníky, přednost dávám zdejším dřevinám. Něco stojí substrát, misky si dělám sám. Jejich výroba je pro mě koníčkem, který mě spolu s péčí o bonsaje živí,“ říká Ašennbrenner, který se letos v únoru opět podíval do Japonska.

Unikátní aloe

Podle slov třiašedesátiletého Pavla Ryneše roste po světě až pět set druhů aloí. Polovinu z nich se mu podařilo shromáždit ve své sbírce. Některé z nich jsou unikátní. Kromě aloí pěstuje ještě pryšce.
„Sbírku nemám proto, abych rostliny prodával. Pomnožím je a vyměním za jiné. Spíše je to koníček,“ říká pěstitel, který se byl za kytkami podívat v Thajsku, v Jižní Americe v okolí Orinoka a především na jemenském ostrově Sokotra nedaleko Somálska. „Na tomto endemickém ostrově roste spousta květin, které člověk najde pouze tam. Živé rostliny si odsud nikdo neodveze, je to zakázané, pouze si je může nafotit,“ ujišťuje Ryneš, který aloe nakupuje na výstavách nebo v německých velkoobchodech. Nejvíce peněz ho ale stojí provoz skleníku, v zimě v něm musí být alespoň deset stupňů. Největší odměnou pro něho je, když rostlina vykvete. Ve sbírce má i aloe, které už na svých původních místech nerostou. Označují se známkou nejvyšší ochrany Cites 1 a tyto ohrožené druhy, kterých je celkem patnáct, mají nyní už jen pěstitelé. Pavel Ryneš vlastní dokonce dvanáct z nich.

Fascinace orchidejemi

Pro Karla Willingera se stalo osudovým setkání s exotickými rostlinami před více než čtyřiceti lety paradoxně v jednom panelákovém bytě. Tam spatřil epyfitní kmen s tilandsiemi a orchidejemi. Dostal tehdy svou první květinu a rostliny, které žijí ze vzdušné vlhkosti, si ho podmanily.
Začal za květinami cestovat. V obchodech v Čechách k mání nebyly, a tak se několikrát vypravil na Kubu. „Nikam jinam se v té době nesmělo,“ říká sedmdesátiletý pěstitel, který tehdy na svých výpravách dokonce jeden nový druh objevil a pojmenoval. Dnes pečuje o rozsáhlou sbírku, která zabírá čtyři skleníky. Jednou ročně se s jeho orchidejemi mohou potěšit všichni. To když vybrané druhy vystaví v českobudějovickém Metropolu.
Květiny ve skleníku pěstuje na mrtvých kořenech, sesazuje je geograficky. Většina pochází z Jižní Ameriky, Asie. „Na poslední cestě jsem byl v roce 2003, přivezl jsem kytky z Nové Guineje. Dnes je dovoz v podstatě zakázaný,“ vysvětluje Willinger, který předtím projel například Brazílii, Bolívii, Venezuelu. „Množit květiny tady ve skleníku bez laboratoře je téměř nemožné. Pokud nemáte potřebnou houbu, není nic,“ naznačuje složitou alchymii množení těchto exotických rostlin. Ty kvetou různě dlouho – některé měsíc, jiné déle. Substráty si nemíchá, používá zahraniční, které mají lepší výsledky. Jen vytápění skleníků přijde ročně na sto tisíc. Noční teplota v zimě musí dosahovat čtrnácti stupňů, přes den pak osmnáct.
Co ho na pěstování dodnes baví? „Sbírat druhy, koníček přerostl v koně,“ odpovídá. A největší odměnou je pak pohled do skleníku. „Říkával jsem, že mám největší sbírku orchidejí a tilandsií v RVHP. Ani teď u nás v republice v tomto množství nic jiného k vidění asi není,“ říká majitel ojedinělé kolekce.