Každý ráno na piáno hraje Jack v písni Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. Nikomu v domě nevadí, že to piáno neladí. Kdyby vadilo, Jiří Šlesinger z Hranic by si s ním poradil. Ladiče pianin, klavírů a cembal představuje Sedmička v dalším díle seriálu o úspěšných lidech, kteří se narodili v roce 1977.
Šlesinger tráví většinu času v místnosti plné nástrojů s černobílými klávesami různých barev, tvarů, stáří a značek, kde jsou starožitné vyřezávané kousky i moderní s jednoduchými tvary. Vypadá to tam jako v malém muzeu pian. „Je to moje dílna,“ vysvětluje Šlesinger, který ladil nástroj pro Ondřeje Havelku, klavíristu Jiřího Maláska a pro spoustu dalších úspěšných hudebníků.
Na Maláska, který zhruba před třemi lety vystupoval s Lucií Bílou a kytarovým mágem Lubomírem Brabcem v hranické sokolovně, vzpomíná rád. „Je to bezprostřední, velmi skromný člověk. Přivezl si s sebou pro jistotu i elektrický nástroj, ale nakonec řekl, že by se to dalo zvládnout na klavíru, který je v sokolovně. Ten je starý tak 120 let, přičemž klavíry na rozdíl od houslí stárnou,“ vysvětluje ladič. Vzpomíná si, jak po koncertě Malásek k hranickému klavíru s úsměvem prohlásil: „Život je boj, tak jsem bojoval.“
Opraví i housle
Exkluzivní kousky ladil Šlesinger například před koncerty v brněnské hale Rondo, pravidelně dává do pucu nástroj v divadle v Novém Jičíně. „Tam ladím před klavírními vystoupeními. Většinou nástroj připravuju dopoledne a potom přijedu na doladění před koncertem,“ upřesňuje.
V novojičínském divadle už připravoval klavír i pro vystoupení tří Japonek. „Jedna z nich hrála na klávesy klavíru a paličkami také na jeho struny, to bylo zajímavé,“ vzpomíná Šlesinger.
Jeho práci si pochvaluje i hranický muzikant František Kopecký. „Šlesinger je výborný ladič, po jeho zásahu se z klavírů linou jen ty nejčistší libé tóny. Nedávno mi dokonce opravil housle, na které si teď občas zabrnkám. Líbí se mi jeho optimismus, ještě jsem ho neviděl zamračeného,“ říká Kopecký.
Šlesinger má jednu specialitu. Rád opravuje hudební nástroje z domácností na Potštátsku. „To byla oblast Sudet a skoro na každém druhém statku tam mají klavír s vídeňskou mechanikou. Jsou to starší typy a málokdo je opravuje, protože je na ně potřeba speciální nářadí. Měl jsem to štěstí, že jsem ho dostal od někdejšího spolumajitele továrny Lídl a Velík, která vyráběla v Moravském Krumlově od roku 1925 piana a harmonia,“ prozrazuje ladič.
S někdejším továrníkem Velíkem se přitom seznámil díky šťastné náhodě. „Pracoval jsem v Moravském Krumlově, kde byla jedna z poboček podniku Petrof. Náhodou jsem měl u tehdy devadesátiletého původního majitele továrny na piana pronajatou garáž. Občas jsem mu a jeho manželce pomáhal s nějakou prací, a tak jsme se seznámili,“ líčí Šlesinger.
Velík mu dal mi také ladicí kliku. „Díky tomu jsem mohl poté, co pobočku vedení firmy Petrof zrušilo, začít dělat svou profesi soukromě. Vybavení je totiž velmi drahé,“ vysvětluje Šlesinger. Bez nářadí by se neobešel. „Je toho potřeba hodně. Ladicí klika, speciální pinzety, klínky, ladička a další,“ upřesňuje ladič.
Základ je poslouchání
Kromě nástrojů a znalostí musí mít hudební sluch. „Základem ladění je poslouchání chvění. Když se zvuk chvěje, je to špatně,“ vysvětluje Šlesinger. Pro profesi ladiče má talent, přesto ho k ní přivedla hlavně náhoda. Vyučil se dřevomodelářem, vystudoval nábytkářskou průmyslovku a začal pracovat ve firmě Petrof v Moravském Krumlově. „Tam jsem se dostal k ladění. Hrával jsem totiž na housle, tak mě v továrně zaučili v této profesi. Když pak zrušili výrobu, přestěhovali jsme se do Hranic a začal jsem se živit laděním klavírů. Nejsem ale žádný klavírista,“ vypráví Šlesinger.
Na nástroje, které ladí a opravuje, si i tak občas zahraje různé úryvky skladeb. Svou práci by neměnil. „Baví mě ladit klavíry nebo renovovat ty, které jsou na odepsání. Dělal jsem třeba i ruské nástroje a to jsem se divil, co tam bylo všechno zapomenuté. Třeba šroubováky. Nejraději ale pracuji na značce Petrof,“ upřesňuje.
Nejvíce své pracovní doby stráví v rodinách, kde nástroje přímo na místě ladí. „Setkávám se a poznávám různé lidi. Je zajímavé sledovat, jak se čím dál více prohlubují sociální rozdíly mezi lidmi. Mnohdy mě až zarazí, jak někteří lidé žijí,“ vypráví ladič. Má jediné přání. Aby byli lidé s jeho prací spokojení.
