Když prsty vyprávějí. Třeba o špenátu

Je z Ostravy, ale už čtyři roky žije v kanadském Montrealu. Dál se tam zdokonaluje ve hře na nástroj, ke kterému sedá už sedmnáct let.
„Klavír mě pořád baví. Seknout jsem s ním chtěla jen jednou. Bylo to v sedmnácti, když jsem studovala v Ostravě na konzervatoři. Naše pedagožka na nás řvala a hrozila pantoflem, když jsme nehráli podle jejích představ,“ říká dnes třiatřicetiletá Zuzana Šimurdová.
Přitom málem namísto klavíru začala na housle. „V mateřské škole dělali nábor do hudebky. Učitelka mi řekla, že mám dlouhé prsty, že to není klavírní ruka. Chtěla mě poslat do houslí,“ říká Šimurdová.
Nedala se. Prosadila si piano, po kterém toužila. „Přála jsem si, ať už mi prsty nerostou. Nebo ať se mi zmenší,“ vypráví. Časem zjistila, že dlouhé prsty jsou její plus. „Mám větší rozpětí, dosáhnu i tam, kam muži. Ti mívají větší ruce. Zahraju pohodlně Brahmse, Chopina, Liszta,“ popisuje.
O oblíbených autorech ví víc, než je u klavíristů běžné. „Zajímá mě, jací byli. Skládá se mi to v jejich skladbách. Pak vím, jak jejich hudbu hrát,“ vysvětluje a vypráví, že Brahms se nikdy neoženil a celý život se vracel k Schumannově ženě. Anebo že měl Chopin rád špenát.
Muziku má Zuzana Šimurdová v krvi. Pradědeček z matčiny strany Eduard Marhula byl žákem Leoše Janáčka. Jako varhaník a sbormistr působil v mariánskohorském kostele. Dnes se po něm jmenuje tamní umělecká škola. Jeho pravnučka začala hrát v šesti, ve čtrnácti šla na konzervatoř, pak na JAMU do Brna. Odtud na zkušenou do zahraničí, absolvovala stáž v Británii, Dánsku, Kanadě. A tam zůstala. „V Montrealu mám přítele Mikolaje, je to Polák odmalička žijící v Kanadě,“ říká Šimurdová.
Zdokonaluje se ve hře na klavír, učí ji jiné, koncertuje. Jedno z životních vystoupení ji čeká 5. dubna, kdy si zahraje v newyorské Carnegie Hall. V síni, z níž se muzikantům a zpěvákům třesou kolena. „Je to odměna za loňské vítězství v mezinárodní soutěži IBLA,“ vysvětluje ostravská klavíristka.
Co bude hrát, ví: Chopina a Luboše Fišera. Ovšem neví, co na sebe. „Vezmu si do New Yorku všechno, mám asi osm modelů, a pak vyberu,“ přemýšlí. Těší se, že posluchačům nabídne, jak hudbu cítí ona. „Ráda klavírem vyprávím příběh. Jde o to, aby lidé z hudby cítili emoce. Pak ji pochopí. Hraji tak, aby se skladatel neotáčel v hrobě,“ říká Šimurdová.