Když si Marcela Augustová ráno zalyžuje, nic ji pak nenakrkne

Z Ještědu vysílali v roce 1976 Vlaštovku. Marcele Augustové bylo jedenáct let. Dětský pořad mohla sledovat jako divák, o pár let později začala sama moderovat a práce v televizi ji dodnes naplňuje. Především jako moderátorku zpravodajské relace České televize Události.

Mám vás spojenou s Vlaštovkou, a ačkoli od jejího vysílání uplynula řada let, řekla bych, že vypadáte pořád stejně. Stejně milý úsměv, účes. Měla jste někdy dlouhé vlasy?

Neměla. Nikdy jsem to nevydržela kolem uší. Když jsem na gymplu hrála amatérsky divadlo, v jedné roli jsem měla dlouhou paruku, a tím jsem problém s dlouhými vlasy vyřešila doživotně, protože jsem vypadala zvláštně.

Neštvou vás otázky o Vlaštovce, navíc když se hovoří o Pionýrské vlaštovce?

Pionýrská se povedlo z názvu vystrnadit někdy v roce 1987, což bylo velké vítězství. Takové otázky mě neštvou, protože tak to bylo a já jsem s tím vcelku srovnaná. Každý někde začínal a lidé, kteří se narodili ve stejném roce jako já, začínali za minulého režimu.

Hrála jste si jako dívka na moderátorku? Měla jste sen být novinářkou?

Neměla jsem sen být novinářkou, chtěla jsem být herečkou, což se mi naštěstí nepovedlo. Ale na gymplu mě kromě divadla bavilo i psát. Psaní byla druhá volba, ale pak jsem si zpětně uvědomila, když mně bylo asi osm nebo devět, navlékala jsem se do máminých šatů, seděla za stolem a hrála si na tu paní, co čte zprávy. Což mně vytanulo na mysli až mnohem později, ale že bych po tom nějak prahla od dětství, tak to vůbec. Přišlo to samo a docela náhodou. Nechtěla jsem rok čekat a pracovat v divadle, a pak jít znovu k přijímačkám. Zkusila jsem udělat zkoušky na novinařinu, udělala jsem je a novinařinu vystudovala.

Vzpomínáte si na svůj první článek, nebo svoji první reportáž?

Úplně první asi ne, ale vím, že jsem psala o divadle, protože táta pracoval v libereckém Naivním divadle, kam jsem za ním často chodila. Články byly strašně vědátorské, nebylo rozumět tomu, co jimi chci vlastně říct. Na to si vzpomenu vždy, když vidím práce některých mladých kolegů. Každý chce být jiný, než jsou zavedení staří bardi. Chce se odlišit a odliší se tak, že článek znepřehlední a znesrozumitelní, že jej normální člověk nemůže číst.

A na první reportáž?

Třeba na tu z Vlaštovky si už nevzpomenu, ale první zpravodajskou reportáž jsem točila jako studentka na praxi v liberecké redakci. Točili jsme v Primerosu v Hrádku o prezervativech. Bylo to na ekonomické téma, kterému jsem vůbec nerozuměla, a vím, že tehdejší zdejší redaktor Jindřich Honzík, který mě měl zaučovat, mě nechal reportáž předělávat asi pětkrát.

Dovedete si představit, že přejdete na druhou stranu a stanete se tiskovou mluvčí?

Moc ne, protože mně přijde, že by mě to asi nebavilo, i když jsem to nikdy nezkusila. Spousta kolegů, kteří se na tuto druhou stranu vydali, se zase vrací. Mě baví proces tvorby a myslím si, že tiskový mluvčí je hrozně svázaný tím, co musí a nesmí. Samozřejmě člověk se nemá vzdávat ničeho, ale rozhodně nebažím po tom být někde tiskovou mluvčí.

Profesně vás patrně bude následovat starší syn Lukáš.

Už úspěšně pracuje ve zpravodajské směně. V podstatě si zvolil podobnou cestu jako já.

Má sklony k novinařině i mladší syn Kryštof?

Ten je zatím nevyhraněný a momentálně má období, kdy se mu nechce nic dělat. Čekám, kam se to vyvine.

Nevadí jim, že o nich veřejně mluvíte?

Vadí. Každý má jiného tátu a jsou poměrně věrnými otisky. Lukáš je po tátovi značně introvertní, já také nejsem žádný exhibicionista. Speciálně jemu vadilo, že o nich někde mluvím, i to, že po nás občas lidé koukají. Dneska už je to lepší, ale když mu bylo patnáct šestnáct, nesl to hodně špatně.

Vypořádali se s tím, že mají známou a slavnou maminku?

Dnes už jsou dospělí. Lukášovi je třiadvacet a Kryštofovi devatenáct.

Měla jste vy po kom dědit novinářské nadání, říkala jste, že tatínek pracoval v divadle?

Táta byl vystudovaný ekonom, ale toto povolání dělal kratince, a pak psal hry pro loutkové divadlo. Možná jsem po něm zdědila nějaký předpoklad. A bratr byl novinář.

Mluvíte o soukromém životě. Nenarazila jste někdy? Asi se nepotýkáte s problémy s bulvárem jako zpěváci nebo herci, protože jste vlastně „z branže“?

Myslím, že proto ne. Z jejich pohledu žiji fádní a nudný život, nechodím na večírky, teď už ani nestřídám partnery a s manželem už jsme spolu čtrnáctý rok. Jsem pro ně nezajímavá figura.

Rodina, to jsou i společné svátky včetně velikonočních. Velikonoce. Co se vám vybaví?

Velikonoce neslavíme, protože dělám Kuře, letos bude čtrnáctý ročník. Vánoce, ani Velikonoce nějak neprožíváme. Na Vánoce si jdeme s mužem zalyžovat, a tím se obdarujeme, uděláme si dobrou náladu, a pak svátky prožíváme úplně normálně. Ani stromeček nestrojíme, jen venku na zahradě, na Velikonoce nemaluji vajíčka a nemůžu si to vynachválit.

Kuře, charitativní sbírku Pomozte dětem, vysílá Česká televize v přímém přenosu. Míváte trému?

Ona to není tréma, ale jako před Událostmi mám takové lechtání. Jakmile začne vysílání, lechtání se změní v příjemný pocit, že mě to baví a že mi to dělá radost.

Měla jste někdy přebrept, že byste nejraději zalezla pod stůl Událostí? Nebo naopak humorný?

Přebrepty se stávají. Známý je o celnících, jak objevili nelegální pěstírnu tabáku, který byl deklarovaný pro vykuřování skleníků, a já jsem řekla pro vykuřování celníků. A pak mi psal nějaký pán, že by trochu takového tabáku ode mě koupil. Lidé ve velíně se vcelku oprávněně bavili na můj účet. S těmi brebty je to tak, že jsou vtipné v okamžiku, kdy se udějí, a když se pak vypráví, člověk si většinou řekne, co je na tom legračního? To je kouzlo okamžiku, byť nechtěného.

Jste liberecká patriotka. Když se řekne Liberec, co si představíte?

Dneska už Liberečanda nejsem, patřím pod Hodkovice nad Mohelkou, to vždycky hlásím, aby si Hodkovičáci nemysleli, že je zapírám. Ale v Liberci se mi vybaví hlavně Ještěd, kde jsem za mlada závodila na lyžích, a pan architekt Hubáček se znal s mým tátou, občas se navštěvovali. Jako malá holka jsem byla několikrát u nich doma, a pak jsem s ním mnohokrát točila, což bylo vždy příjemné. A pak se mně vybaví přehrada, protože to byl takový dětský rajón, tenisové kurty na jezírku, a pak také Plazy a Fóra a různá jiná zbytečná nákupní centra.

Jako patriotku vás zvou na moderování městských akcí. Moderujete i Ještědské slavnosti.

Dělá je kamarádka Jitka Mrázková, chodily jsme spolu na základku, ale tam jsme se kupodivu nekamarádily, až teď jako dospělé ženské. Na některé věci máme společný pohled, a proto s ní pracuji na Ještědských slavnostech. Je to dobrá akce a ten kopec si ji zaslouží.

Jak se vám moderuje na domácí půdě? Je to jiné?

Pokaždé se práci snažím odvést odpovědně. Ale Ještědské slavnosti jsou fajn v tom, že je kolem nich stálá parta lidí, se kterými se velmi dobře znám. Nemusím chodit s deskami, protože všechny informace mám a přečetla jsem si spoustu věcí. Akci neberu jako práci, je založená na kamarádství a přátelství. Mám slabost pro ten kopec a mají ji všichni, kteří slavnosti připravují.

Kdy jste si naposledy zalyžovala?

Dneska ráno. Protože lyžujeme rádi, jdeme si třeba na dvě hodinky zalyžovat, pak jedu do Prahy a už mě máloco nakrkne. Dneska bylo lyžování obzvlášť luxusní. Kromě něj se snažím udržovat chatrné zbytky tenisu, přes léto jsme ho s vrstevníky hráli a přes zimu lyžovali. Jinak ráda jezdím na kole.

MARCELA AUGUSTOVÁ

• moderovala pořady Vlaštovka, Magion, Kontakt, Hry bez hranic
• moderuje zpravodajskou relaci Události, charitativní sbírku Pomozte dětem