Když umělci budovali stát
Mnoho lidí se dnes cítí být ohroženo inflitrací zvenčí a dávají hlasy různým „vlasteneckým“ mluvčím či umělcům. Ve vyhrocené době přichází výstava a publikace Budování státu: Reprezentace Československa v umění, architektuře a designu. Je to poslední výstup dlouhodobého granty podpořeného výzkumu národní a kulturní identity.
„Stát, ostatně stejně jako národ, není nic přirozeného a nutného,“ uvádí jedna z hlavních autorek Milena Bartlová v úvodním textu. Již samotný rozdíl mezi slovy stát a národ je poměrně komplikovanou záležitostí. Jisté je, že obojí není nějakou objektivní realitou, ale konstrukcí. A „státní umění“ potom není umění odrážející požadavky státu, ale často přímo a doslova stát budující. Neboť jedním z pilířů státu je sdílená identita. A umění či kultura je právě ideální nástroj k formování takové skupinové identity.
Samotná výstava se pak nutně potýká s různými problémy. Jedním z nich je očividný nedostatek financí, který se odrazil na její architektuře. Závažnější je, že na každou ze státních reprezentací, ať se již jedná o alegorické výjevy založení republiky, různé sochy vlasti, vlajky, mince, ukázky exportu státní kultury do ciziny a podobně, zbylo tak málo místa, že vesměs není možné pracovat s vývojem a rozdíly. Až ty by ukázaly, jak se státní identita formovala a co ji ovlivňovalo. Vidět je to zde třeba na řadě státních vlajek, kde český lev v šedesátých letech ztratil původní atributy národní tradice a získal nové, třeba rudou hvězdu nad hlavou.
Přitom tradice byla právě jednou z nejzákladnějších věcí, na které mohli architekti nové československé republiky stavět. Není divu, že důležitým rysem „státního umění“ byly nejrůznější folklorismy. Snaha vede až k takovým symbolickým zkratkám, jakou je známý obraz legionáře Břetislava Bartoše Za svobodu malovaný v Itálii a zvoucí k účasti v legiích. Legionáře šlapající po uniformovaných vojácích zde reprezentují dva bojovníci ve stylizovaných krojích.
Co se vystavených závěsných obrazů týče, vysoké umění zde nutně nečekejte. Výtvarníci ve službě národa, ať již vyžádané, nebo ne, se nemuseli setkávat s požadavky na aktuální umělecké trendy. Naopak jistá zpátečnickost byla v těchto projevech takřka žádoucí. Skutečně významní a mnohdy i zakazovaní umělci s paradoxností reálného socialismu vytvářeli umělecká díla na export. V takových případech nevadilo, že umělec nemůže tvořit ve své vlasti.
Z exportních projektů výstava představuje například bizarní zakázku výzdoby paláců íránské dynastie Pahlaví v sedmdesátých letech minulého století. Často šlo o produkci, která by domácími kritérii z politicko–estetických důvodů neprošla. Na jedné fotografii idealizované krajiny v teheránském památníku Šahjád můžeme spatřit model libereckého Ještědu, hudbu k této zakázce pak skládal legendární Zdeněk Liška.
Expozice může působit spíše pamětnicky, pro hlubší souvislosti je třeba obrátit se na knihu s podrobnými komentáři k jednotlivým, i zde nevystaveným dílům. Projekt by získal větší aktuálnost, kdyby tvůrci do výstavy zakomponovali i vizuální odkazy na stát z období listopadové revoluce a rozpadu Československa, ale této možnosti bohužel nevyužili.
Budování státu
(Veletržní palác)
Výstava trvá do 7. února 2016
Hodnocení výstavy: 60 %
Hodnocení publikace: 90 %
