Dostat plátna mezi lidi, to je snem každého výtvarníka. Aby žila, říkají malíři.
S tím Jan Burda nemá potíže, „maluje“ totiž po lidech. Jehlou a inkoustem ve svém studiu v centru Karlových Varů vpisuje příběhy pod kůži lidí.
„Každého vede k tetování něco jiného. Pro mě to bylo vždycky kouzlo, určitá magie, která mě přitahovala už jako děcko,“ vysvětluje karlovarský tatér.
Od dítěte zírajícího na tetování ke známému tatérovi je ale velký kus cesty. „Měl jsem štěstí, potkal jsem skvělého člověka, jako je Zolík,“ říká Burda o kolegovi z tetovacího studia. Pomohl mu totiž splnit jeho sen. „Díky němu jsem mohl dotáhnout věci až do stavu, ve kterém jsem teď. Vnitřně jsem toužil umět tetovat dlouho předtím,“ říká Burda.
Jaké to bylo, když jste poprvé přiložil jehlu ke kůži cizího člověka s tím, že když vám ujede ruka, nedá se s tím moc dělat?
Krušné. Spousta stresu, zodpovědnosti za to, že se lidem podepisuji do kůže. I když pak už člověku proběhne pod rukama spousta lidí, které si už nemůžu ani pamatovat. Pro ně jsem ale součástí jejich tetování, pamatují si nás společně.
Je jasné, že někoho si pamatujete víc a někoho méně.
Víc si pamatuji lidi, které jsem znal z dřívějška. A taky ty, na kterých bylo víc práce. Docházejí pravidelně, v úseku dvou nebo tří let. To už pak je o kamarádství.
Seznámíte se asi se spoustou lidí.
Je to něco jako v hospodě. Taky tam chodí lidé z nejrůznějších profesí a společenských vrstev. Už neplatí, že kdo je potetovaný, je vyvrhel.
Jsou už Češi obklopení tetováním tak, jako ve světových metropolích, nebo jsou mezi lidmi pořád určitě bariéry?
Jestli přímo mezi lidmi, to nevím. Pro úřady to ale platí pořád. Taky se s tím setkávám.
Vnímáte to jako problém?
Proč? Kdo se nechá tetovat, musí se vypořádat se spoustou strachu. S tím, který nosí v sobě, s tím, jak ho přijme okolí. Měl by být tak silný, aby to dokázal unést. Aby si dokázal v hlavě leccos srovnat.
Jste zastáncem tetování jako souboru životních příběhů, nebo máte raději, když jsou práce spojené ve vzájemné harmonii?
Někdo je sběratel kalendářů, jiný ne. Každý to má jinak. Já nikoho nesoudím, už jsem se to odnaučil. Můžu něco poradit nebo se pokusit to rozmluvit. Říct člověku: chce to, abychom tetování k sobě poskládali. Když budeš chtít pokračovat, jde to tak a tak. Pokud je ale člověk přesvědčený, že to chce přesně podle sebe, splním mu to. Leda si můžu vybrat, jestli to chci vůbec dělat, nebo ne.
Co umělecká volnost?
Samozřejmě, že mám raději trochu volnosti. Že raději tvořím. Když mi klient řekne ideu, svůj nápad a já ho pak dotáhnu do podoby, ve které mě to baví. Poskládat všechno tak, aby to na těle dobře vypadalo.
Existují motivy, které děláte vyloženě rád, nebo ty, na které jste naopak vyloženě alergický?
Ke každé práci přistupuji stejně, chci lidem splnit, po čem touží. Nevím, co je k tomu vede. Některé vidím předtím pět minut. Přijdou s tím, že šest let uvažují o nějakém motivu a má pro něj velký význam. Větší, než si zrovna já v tu chvíli můžu ve studiu myslet. I když to je omletý motiv, snažím se ho zpracovat originálně, dobře ho umístit, zkrátka přidat k tomu něco, aby to hezky vypadalo. Pro mě je každá práce výzva a baví mě.
Něco ale baví dělat víc a něco méně, ne?
To se taky nedá říct. Ano, když někdo přijde a řekne: musí to být velké sedm centimetrů a musí to stát do tisícovky. Teď tvořte, udělejte něco podle sebe. To jde pak těžko.
Stává se to často, že pracujete podle katalogu?
O tetování už lidi víc přemýšlejí. Nechávají si víc času, mají víc inspirace. O tetování vycházejí časopisy, které jsou u nás výborné. Můžou se podívat na internet na práce jiných.
Ne každý chce mít na těle obrázek, co už někdo nosí.
To ne, samozřejmě se nekopíruje. To je jen pro inspiraci. Pak můžu říct: ano, vím, jakou máte představu. A něco spáchat.
Jaké motivy nejvíc letí?
Asi nápisy. To bylo, je a bude. Když jsou jednoslovné, snažíme se s tím vyhrát. Filigránky, kudrlinky. V programu v počítači spolu najdeme nějaký vhodný typ písma. Snažíme se uzpůsobit vše místu, na které to děláme.
Stále se nejvíc tetuje jen v odstínech jedné barvy?
Barev se lidé pořád bojí, i když míň. Barvy přitom umožňují daleko větší rozmach.
Už jste někomu řekl, že dál tetovat nemá smysl? Že takhle to je hotové?
To žádný tatér nikdy neřekne. Říct, že je něco hotové, to je strašně těžké. Ať už pracujete na čemkoli. Když tvořím, vidím mouchy, které laik ani nezaznamená. Vím o každé čárce. I když vidím hotovou práci, stejně do ní toužím jehličkou ještě sáhnout. Člověk se pořád učí, pořád se někam posunuje.
Nad náročnějšími pracemi strávíte spoustu hodin. Loučíte se s nimi těžko?
To zas ne. Jedním tetováním to obvykle nekončí, potkáváte se dál. Předchozí práce tak máte pořád na očích, můžete je sledovat. Jak se vyhojí, jak vypadají za pár let. To je fajn vidět. Nežiji v domnění, že všechno, na co kdy sáhnu, se skvěle povede.
Lze dodatečně spojit jednotlivá tetování do kompaktního celku?
Musí se o tom hodně přemýšlet. Můžete mít různé věci, měly by být ale v podobném stylu. Většinou vím, jak bych to řešil, ale každý má jiné mínění.
Sledujete cizí práce?
Každý rok se účastníme pražské konvence, na které se velkou měrou podílíme. Dřív jsme jezdili na podobné konvence i do ciziny. Výstav je teď i u nás víc, dobré jsou v Opavě, nebo jam ve Strakonicích. Rád se účastním. Ukážu své práce veřejnosti, potkám se s jinými tatéry. Mrknu na jejich práci. Posouvá mě to dál, mám novou motivaci. Kdo se na scéně pohybuje, sleduje ostatní.
V začátcích v Česku vyhledávali lidé jména známých studií. Platí to stále?
Spíš si lidi chodí pro obrázek od někoho, jehož práce se jim předtím líbila na někom jiném. Každý tatér si postupem času vykreslí svůj osobitý styl a pro něj ho pak lidé vyhledávají.
Karlovy Vary nejsou velké město. Dá se tady tetováním dlouhodobě uživit?
Jako studio fungujeme čtrnáct let, já sám jsem v něm třináct let. To mluví samo o sobě. Nemáme nikde reklamu, naší reklamou je naše práce.
To už musí být za tu dobu celé město potetované.
Nechodí k nám jen místní, máme i dost cizinců. Rusy, Angličany, Němce. Létají za námi až z Norska nebo ze Spojených států. Taky se navázali na lidi, které předtím někde potkali a viděli naši práci. Dělat ve větším městě by pro nás ale bylo samozřejmě lepší. Z milionu obyvatel chce tetování stejné procento lidí jako ze sta tisíc.
Chtěl jste někdy s tetováním seknout?
To ne, jen si od toho na chvilku odpočinout. Každý potřebuje dobít baterie. Abych mohl pokračovat dál, znovu něco vytvářet.
Jaký motor vás žene dál? Máte nějaký cíl?
Chci se ještě víc zdokonalit v malování, pořád je co zlepšovat. Že bych měl ale před sebou nějaký cíl, stát se nejslavnějším tatérem na světě? To je blábol. Rád poznávám nové lidi, rád s nimi pokecám. To mi stačí.
