Když vyjede lístek, začíná jít o vteřiny
V poklidu sedí za psacím stolem a vypráví o situacích, které denně zažívá při ošetřování lidí. Uprostřed věty však blikne monitor a z počítače vyjede lístek.
Poplach! Výjezd! Říkat se tomu dá jakkoli. Lékař Miroslav Kudláč na debatu stejně nemá čas. Skáče do bot a rozráží dveře. O minutu později se už jako šéf týmu zdravotních záchranářů řítí v sanitce ulicemi Hodonína.
„Hodonín je po Brnu městem s druhým nejvyšším počtem výjezdů v kraji. Za dvanáctihodinovou službu se stane, že zasahujeme i osmkrát,“ říká dvaapadesátiletý lékař.
Modrý maják v ulicích
Je úterý krátce po deváté hodině ranní a jeho pomoc potřebuje starší důchodkyně. Prodělala mozkovou příhodu, není schopná mluvit a ochrnuly jí ruce. Záchranáři ji po prvotním ošetření nakládají do sanitky a tryskem odvážejí do nemocnice. Ulicí zní sirény, v oknech domů se odráží modrý maják.
V bytě zůstává vyděšený manžel, který paralyzovanou ženu objevil.
„Je potřeba urgentní CT vyšetření. Zatím nelze odhadnout, zda končetiny zase rozhýbe. Je to už její druhá příhoda, tím se šance snižuje,“ upozorňuje Kudláč.
V tomto případě byly jeho ruce potřeba. Tvrdí ovšem, že řada lidí je nezodpovědných a rychlou pomoc vyžaduje zbytečně. „Jsou tři typy lidí. Ti první nás skutečně potřebují a ještě se omluví. Druzí volají z neznalosti, těm vše slušně vysvětlíme. Třetí jen využívají toho, že je přivolání sanitky nic nestojí a mnohdy chtějí ještě předepsat léky,“ podotýká lékař a kroutí nechápavě hlavou.
Zažil dokonce případ, kdy na jedno místo vyjel s týmem třikrát za jeden den. A pokaždé zbytečně.
Někteří lidé podle něj pouze zneužívají práce záchranářů, jiní jsou hypochondři. Při každém takovém výjezdu ale mohou lékaři chybět tam, kde je skutečně potřebují. „Přesto se musíme ovládat. Stává se, že si nás nahrávají a pak se v novinách objeví článek o našem nevhodném chování. Někteří ovšem posílají i děkovné dopisy, které nás vždy potěší,“ říká lékař, který v sanitce strávil už čtvrt století.
Před desátou hodinou se z výjezdu vrací i druhý hodonínský tým složený ze zdravotní sestry a řidiče.
Ve městě ošetřovali důchodkyni, která má problémy s pohybem. Ráno spadla na křeslo a nemohla vstát. „Navíc se mi nezdála funkce srdce a kvůli bolesti špatně dýchala. Odvezli jsme ji proto raději do nemocnice na interní oddělení,“ líčí záchranářka Mária Markusová.
I ji vyslal do terénu přístroj, díky němuž dispečeři předávají informace zdravotnickým týmům. Z malé bílé krabičky u počítače vyjede lístek, který uvádí, kde je pacienti ihned potřebují. Sanitka je na cestě k nim během minuty. „Při jízdě musíme za volantem hodně předvídat. Řidiči mívají v autech hlasitou hudbu. S těmi, kteří nám kvůli tomu neuhnou z cesty, se setkáváme každý den,“ komentuje šofér Karel Matějíček boj o místo na silnici.
Blíží se poledne. Stanicí záchranné služby vonní oběd. I lékař Kudláč si dopřává zaslouženou pauzu. A vypráví. Za téměř třicet let, co se věnuje medicíně, zažil už mnoho. Ošetřoval například čtyřleté dítě, které srazil náklaďák. Specialisté chlapci už nedávali šanci na přežití. Jenže on přežil. A žije dodnes, bez výraznějších následků. „Na jeho návrat do života nikdy nezapomenu,“ ujišťuje zkušený doktor.
Další příběh už je smutnější. V první polovině devadesátých let Kudláč vyjížděl na Veselsko ke zraněnému dělníkovi, který měl zaklíněnou ruku ve stroji. Přijel na místo i s anesteziologem, aby mohli rusky mluvícího muže uspat. „Ruku jsem mu amputoval až téměř u ramene. Bylo to jediné řešení,“ říká při rozhovoru nad šálkem kávy.
Konec pauzy!
Lístek znovu vyjíždí.
Záchranáři opět zapínají houkačku a jedou na Národní třídu. V jedné z vináren je muž, který to přehnal s alkoholem. Při ošetření ale lékaři zjišťují, že má i epileptický záchvat. „Máme náročné povolání s mnoha stresovými situacemi. Stále nás při práci umí překvapit řada věcí. Odměnou je, když se podaří pacienta vrátit zpět do života,“ dodává zdravotní sestra Renáta Balaštíková.
