Klapání baťovských střevíčků připomíná dům a pamětní deska | E15.cz

Klapání baťovských střevíčků připomíná dům a pamětní deska

V Rybárnách si hrával a bydlel Jan Antonín Baťa. Teď ho připomíná pamětní deska

V Rybárnách, na břehu řeky Moravy, stojí řada domů. Jsou stejné jako tisíce dalších v Uherském Hradišti. Až na jeden. Vyčnívá barevností, tvarem i svou minulostí, kterou přitom zná jen hrstka historiků a místních lidí. Svou kroniku tam začala psát jedna z nejslavnějších českých rodin, proslulých obuvníků a obdivovaných podnikatelů, rodina Baťů. Jana Antonína Baťu tam teď připomíná pamětní deska.

Rodný dům

Slavnou historii domu teď oprašují manželé Hájkovi. Když před lety hledali nové bydlení, chodili i kolem Rybáren. „Věděli jsme, že dům je na prodej, ale půl roku jsme váhali. Pak jsme se podívali dovnitř a úplně nás dostal. Ta minulost je z něj cítit,“ líčí Robert Hájek.

Dům číslo popisné 2 je skutečná rarita. Před více než sto dvaceti lety stál na stejném místě běžný domek se sedlovou střechou. Koupil si ho Antonín Baťa ze Zlína, ze kterého se postupně vyklubal zručný podnikatel. Obchodoval s ovocem, k tomu přidal výrobu a prodej sodové vody a nakonec šití papučí.

V Rybárnách zaměstnával čtyřicet tovaryšů a boty prodával hlavně na trzích. Neskončil ani ve chvíli, kdy při obrovském požáru shořela půlka města včetně několika ševcovských dílen. Později dokonce začal na jarmarcích nabízet i exotické ovoce a cukrovinky. To už ale v Uherském Hradišti nebydleli jeho dva synové Tomáš a Antonín, kteří v té době zakládali budoucí obuvnické impérium ve Zlíně.

V Rybárnách si ale tehdy na březích Moravy hrával nejmladší syn Jan Antonín, který se tam narodil. Právě on ve třicátých letech, na místě původního domu, nechal postavit ten současný. Má i stejné číslo popisné. „Vzpomínám si, že tady na rohu bydlela paní, která k Baťům chodila hlídat děti, vařila, pekla cukroví, protože byly mlsné. Prý u nich ve službě byla hodně spokojená,“ vzpomíná Věra Omelková, která bydlí poblíž.

Přestože červený cihlový dům je na první pohled totožný s těmi, které firma Baťa stavěla ve Zlíně, ve skutečnosti je výjimečný. „Je to unikát hlavně proto, že ho projektanti přizpůsobili a stavebníci postavili do řady domů. Obvykle Baťovi stavěli samostatně stojící domy,“ vysvětluje uherskohradišťský městský architekt Aleš Holý.

Podle interiéru je jasné, že stavba nebyla určená pro zaměstnance. Její součástí je například pokoj pro služebnou, a na ploše, kterou v klasickém zlínském půldomku obývají dvě rodiny, bydlela jen jedna.
Na zahradě stále stojí někdejší sodovkárna. Dnešní obyvatelé Hradiště si pamatují, jak tam sodovou vodu vyráběl a prodával Baťův nevlastní syn Josef Kovařík. „Měli výborné sodovky, pamatuji si, že jsme vždycky stáli u dveří. Dovnitř jsme nesměli,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Marta Švandová.

Hájkovi tam při úpravách zahrady našli dokonce spoustu vršků a rozbitého skla z původních lahví. V harampádí objevili i plechovou ceduli s názvem sodovkárny, starý ponk nebo regál s přilepenými lístečky s velikostmi bot a podešví.

Od třicátých let, kdy v něm bydlela Ludmila Baťová, zůstal domek stejný. Až na místnost pro služebnou, kterou majitelé zrušili a prostor spojili s kuchyní. „Nejsou tam žádná zákoutí, žádné zbytečné chodbičky. Je velmi praktický a své kouzlo má i po osmdesáti letech,“ konstatoval Hájek.

A to i přesto, že se z cihlového domku chtěli s manželkou po roce odstěhovat. „Měli jsme válečnou poradu, protože byl vlhký a studený. Necítili jsme se v něm dobře,“ svěřil se majitel. Teprve ve chvíli, kdy získával informace o rodině Baťů a začal si uvědomovat všechny události a osudy, které se v domku odehrály, nastal klid. „Zřejmě jsem pak k tomu prostoru konečně začal mít ten správný vztah,“ vysvětlil Hájek.

Tajné plány

Před několika dny poprvé v životě navštívili dům svých předků vnuci Jana Antonína Bati. Když vcházeli do místností, které znali jen z vyprávění, měli slzy v očích. „Vidím tady prababičku, jak sedí na židli, i malého dědu, jak si hraje a usmívá se. Jsou to vzácné okamžiky,“ přiznala u této příležitosti Baťova vnučka Dolores Arambasicová.

Přijela se svou rodinou z Brazílie, aby na domě slavnostně odhalila pamětní desku. Připomínání slavného rodu tímto krokem ale nekončí. Podle starosty Uherského Hradiště Libora Karáska by jméno Jana Antonína Bati měla nést některá ulice nebo prostranství. A své, zatím tajné, plány má i Robert Hájek a vnučka Dolores.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!