Kočáry tažené koňmi jsou karlovarskou atrakcí. Přežijí krizi?

Patří sem stejně jako Vřídlo nebo Pupp. Kočárová doprava je ve Varech doma.

Vyskočit na kozlík u kočáru, zatáhnout za opratě a zvolat „Jedeme“. Když vozí turisty po městě, vypadá jejich práce idylicky. Ve skutečnosti je ale život kočích tvrdý chlebíček. „Dovolená? Nepřichází v úvahu!“ odpoví rázně kočí Lucie Srbová. „Je léto, a to je jediné období, kdy můžu něco vydělat na zimu. Tedy dá-li pánbůh,“ dodá.

Deset let na kozlíku

Plesk! Na hladinu Teplé u Poštovního mostu dopadá černý kýbl, připevněný na dlouhém laně. Drobná Lucie Srbová ho naplní vodou z řeky, a pak kýbl zkušeně vytáhne vzhůru. Nabídnutou pomoc redaktora Sedmičky odmítne. „Musím se udržovat v kondici,“ směje se.
Když je kbelík nahoře, dá zapřáhnutým koním napít a prohodí s nimi pár slov. Takhle to dělá už deset let. Jinou práci nikdy nezkusila, na kozlík kočáru usedla hned po škole.
„Od dětství jsem se pohybovala u koní a díky tomu jsem se dostala k téhle práci. Dřív mě strašně bavila, dnes už je to ale jenom práce, která mi někdy leze na nervy,“ přiznává.
Když v roce 2000 začínala vozit turisty v kočáře, žilo se kočím mnohem lépe. „Přes léto jsme si vydělali i na zimu. Ale dnes? Vyděláváme hlavně na to, abychom uživili koně. Nám už toho moc nezůstane. A proto musíme na štafl i v zimě,“ hovoří otevřeně o zlých časech.
Za posledních deset let se ve městě mnohé změnilo. Kočích přibylo, hlavně však zákazníky odehnala krize. „Letos jsou tržby nejslabší, co tady pamatuju. Nějak to snad ale zvládneme,“ říká. Ve čtvrtek si její kočár najala jedna skupinka lidí. Půlhodinová jízda je stála tisíc korun. Jinde by neušetřili, taxy jsou u všech kočích stejné. Pak už nepřišel nikdo. Ve středu přitom Lucie kvůli dešti na štafl ani nepřijela. Lidé se dnes do kočáru nehrnou, ani když je hezké počasí, natož když venku prší. „Na jaře třeba stojíte i dva dny bez zákazníka. V létě je to o něco lepší. Ale i tak je to málo, z toho nic nenašetříte,“ krčí smířlivě rameny.
Být dnes kočím v lázeňském městě, i když jím jsou ruskými dolary nasáklé Vary, není žádný zlatý důl. Všechno totiž stojí velké peníze. Ustájení, krmení, kování, veterinář, pronájem kočáru. „Nejvíc stojí ustájení koní, a to skoro deset tisíc měsíčně. Spolu s dalšími položkami vyšplhají měsíční náklady ke dvaceti tisícům. Pokud zrovna nemusíte platit veterináře,“ vypočítává Lucie Srbová s tím, že v takovém případě měsíční výdaje vzrostou.
Veterináře potřebovala zrovna nedávno, když jeden z jejích koní onemocněl. „Byla to síla, ani doktor nevěděl, co mu je. Zůstávala jsem u něj čtyřiadvacet hodin denně,“ svěřuje se. Dnes už je její kůň zdravý, ale od práce má ještě pokoj. „Musí si po nemoci odpočinout,“ vysvětluje Lucie. Jak přiznává, v několika posledních letech ji párkrát přepadly stavy, kdy chtěla s prací kočí seknout. Navzdory zlým časům to ale neudělala. „Od koní se špatně odchází,“ dívá se na koníky.

Útěk z kanceláře

„How much is this?“ přichází ke kočáru Ivety Krejzové anglicky hovořící gentleman. Sympatická blondýnka mu odpovídá perfektní angličtinou. Muž se dozvídá, že půlhodinové svezení kočárem po městě stojí tisíc korun, tři čtvrtě hodiny patnáct stovek a hodina dva tisíce. Když kočí dodá, že cena je za celý kočár, a to bez ohledu na počet osob, zatváří se spokojeně. „Oukej,“ kývá hlavou. Jen chce ještě vědět, kudy povede cesta. I tady mu Iveta Krejzová odpoví čistou angličtinou, že historickým centrem. Tazatel zdvořile poděkuje a odejde.
„Jazyky jsem tady hodně zdokonalila. Umím ale jen to, co nějak souvisí s mou prací,“ říká. Jen o pár minut později přispěchá s dotazem asi šedesátiletá Češka. Zajímá ji, jestli v září dostane na svezení slevu. „To si musíte domluvit individuálně s tím, kdo vás poveze,“ odpoví jí Iveta. A sotva domluví, přichází další dotaz na cenu. Tentokrát v němčině. A opět z toho nic není.
Také Iveta se od mala pohybovala u koní, až ji její láska k nim přivedla na štafl u hlavní karlovarské pošty. Tady je už dva roky, předtím vyzkoušela několik zaměstnání. Byla třeba krupiérkou v kasinu, nejdéle však pracovala v kanceláři autobusové společnosti.
„Šlo o dobrou práci. Jenže časem jsem zjistila, že kancelář není nic pro mě. Táhlo mě to ven, ke zvířatům,“ vypráví, proč vyměnila šanony a teplo kanceláře za rozmary počasí a nejisté příjmy kočího.
Zrovna když hovoří s redaktorem, z pátého místa na štaflu vyjíždí kočár. Přestože Iveta čeká na první pozici, kunčafti nasedli jinde. „Zákazník si může vybrat, s kým pojede. Tady neplatí, že kdo stojí první, jede. Když se zákazníkovi líbí koně nebo výzdoba kočáru, klidně do něj může nasednout, i když stojí na posledním místě vzadu,“ vysvětluje.
Nejvíc se turistům líbí bílí koně. Pak černí, strakáči nebo zvláštní barevné variace jako nažloutlé zbarvení s modrýma očima. Hnědáci jim přijdou příliš obyčejní. „Člověk se proto snaží mít zajímavé koně i zajímavý kočár. Různě to zdobíme. Někdy mám pocit, že čím větší kýč nabídneme, tím spíš uspějeme. Hlavně Rusové to mají rádi,“ odežene svého zvědavého hnědáka Šamana od redaktorova diktafonu. Zkoušel se do něj zakousnout.
Je krátce po třinácté hodině a k Ivetě Krejzové přichází zákazník. Zeptá se na trasu a pak i s rodinou nasedne. Kočí zatáhne za opratě a zavolá „Jedeme“.