Tři různé typy koled se rok co rok potkávají o masopustním úterý na českobudějovickém hlavním náměstí. Takový zážitek jiná města nenabízejí. Budějovice totiž mají štěstí, že poblíž nich leží oblast Doudlebska, kde se tento venkovský zvyk zachoval ve své nejryzejší podobě.
„Zasloužil by si zápis na listinu UNESCO,“ říká Marcela Macková z Regionálního pracoviště pro lidovou kulturu Jihočeského muzea. Masopusty se zabývá mnoho let a jejich podobu na Doudlebsku považuje za unikát.
Loni v listopadu takto v UNESCO zabodovalo Hlinecko na Vysočině. S masopustními průvody a rejem maškar se dostalo do seznamu nehmotného světového kulturního dědictví mezi další tradice, kterým hrozí úpadek či zánik. Stát se musí zavázat, že toto dědictví bude zhodnocovat a dále podporovat jeho přenášení z generace na generaci.
Českobudějovicko má pro to všechny předpoklady. Potvrzuje to i třicetiletý historik z Filozofické fakulty Jihočeské univerzity Jan Šimánek, který začal chodit jako koledník před deseti lety. Letos půjde už poosmé jako moučnej, tedy nezbedný výtržník v bílém oděvu. V ruce bude mít dřevěnou lopatku a sekyrku i nezbytný cígr, což je dvojuchá mošna na koledu.
„Ráno vyrazíme v osm hodin a musíme obejít celou ves. To u nás znamená asi sto padesát domů. Před každým zatancujeme kolečko, někde i více. Je to fyzicky dost náročné, klobouk vyztužený drátěnou konstrukcí je těžký. Večer navíc masopust vrcholí v hospodě, kde koledníci musí provést každou ženu ze vsi,“ popisuje Šimánek.
Soudruzi slavnost zakazovali
Jeho prastrýc Miloslav Šimánek léta vedl folklorní soubor Doudleban, který tradici masopustu drží a velmi ji proslavil. Od konce padesátých let minulého století obec tuto slavnost uhájila každý rok. I když ji soudruzi z odboru kultury krajského národního výboru nedoporučovali, a roku 1984 dokonce úplně zakázali. Masopust tehdy zaštítila tělovýchovná jednota a zvyk z obce nezmizel. Teprve, když se o něj zajímali odborníci z Ústavu pro lidovou kulturu ze Strážnice, začali mnozí Jihočeši chápat, že mají za humny cosi unikátního.
Čím je doudlebský typ masopustu tak mimořádný? „Není a nebyla to pouhá obchůzka spojená se žádostí o obdarování, ale dramatický útvar s přísným řádem. Střídají se v něm prvky vážné, obřadní s humornými a zábavnými, motivy ryze náboženské, satira na společenské poměry s lidovou filozofií a humorem,“ vysvětluje Macková.
Zatímco na většině míst jsou masopustní oslavy spojené především s rejem maškar, Doudlebsko si hlídá koledu s přesně danými pravidly. Je v nich jak pašijová symbolika, tak pohanství s přírodními zákonitostmi - například trasa koledníků vždy míří směrem, kterým se na obloze pohybuje Slunce. „Máme dokonce funkci garanta koledy, jehož úkolem je hlídat, jestli koledníci dodržují rituál,“ upozorňuje starostka Ločenic a Nesměně Miluše Kleinová.
Průvod masek je naopak příležitostí překvapit každý rok něčím novým a třeba i trumfnout kolegy v okolních obcích. „Už jsem u nás viděl masky inspirované baletem Labutí jezero nebo býčími zápasy,“ usmívá se Šimánek.
Na Doudlebsku chodí tři typy koled - růžičková, slaměná a mečová. První, kterou někde nazývají Zelená či Pěkná, je záležitostí svobodných mládenců. Dát jich dost dohromady je snazší díky tomu, že se kluci v současné době žení později, nebo vůbec. „Už dvanáct let u nás růžičkovou koledu chodí jen svobodní mládenci,“ chlubí se historik Šimánek. Se zájmem o tuto tradici podle něj není u mladých mužů problém, ale vadí mu, že se někteří stydí zpívat a dělá jim problém tancovat klasickou polku a valčík.
V Doudlebech tvoří koledu celkem dvanáct mužů. Jsou to matka, hejtman, rychtář, první a druhý konšel, tři tancmajstři, žitnej, pšeničnej, ovesnej a moučnej.
Matka neboli caperda je oblečená do oděvu pošitého barevnými proužky látky, které znázorňují rozkvetlou louku. V ruce drží cep, jímž ukazuje směr putování koledy a zatáčení koleček. Na hlavě nosí vysoký špičatý klobouk s rouškou na obličej. Na zádech má zvonek, aby se koledníci neztratili v mlze.
Ostatní koledníci tancují v běžných svátečních oblecích, na nohou však mají vysoké holínky. Hlavním symbolem koledy jsou vysoké klobouky ozdobené krepovými kytičkami. Znázorňují pestré kvítí českých luk a tam, kde tradici dodržují nejpřesněji, jich na klobouku bývá 365 jako dní v roce.
Na výši každého klobouku je pět rudých krepových růží jako pět ran Kristových. Kolem dokola jsou obalené zeleným jalovcem - symbolem Ježíšovy trnové koruny. Pod obrubou klobouku je stužka s červenými a bílými třásněmi, které značí krev a pot Krista.
„Od loňska mají všichni naši koledníci klobouky nové, tak snad jim chvíli vydrží,“ doufá starostka Kleinová. Právě Nesměň, která spadá pod Ločenice, je vždy prvním místem v jižních Čechách, kde se masopust odehrává. Letos to bude 19. února a v sousedních Ločenicích o týden později.
Kalhoty si půjčují, ale klobouk má každý svůj
Rivalita mezi oběma místy podle starostky není. Koledníci si leccos i vzájemně půjčují, třeba kalhoty - ale klobouk má každý svůj. Pro Nesměň s asi 130 a Ločenice se 420 obyvateli je masopust velkou událostí. Místní na ni zvou své příbuzné ze vzdálených míst a lákavá je i pro turisty. V Nesměni má padesátiletou tradici, v Ločenicích masopust obnovili po sametové revoluci a poslední dva roky přibylo také farářovo požehnání koledníkům.
Zatímco chlapíci s vysokými klobouky jsou od rána v jednom kole, přesněji řečeno tančí před každým domem kolečko na píseň Červená růžičko, ženatí muži nemusejí spěchat. Jejich slaměná koleda se do masopustu zapojuje až odpoledne. Bývalí koledníci mládenecké koledy přicházejí zkontrolovat své následovníky. Namísto krepových kytiček zdobí jejich klobouky sláma. Zkouší mládence ze všech symbolů, které koleda nosí. Pokud některý koledník neodpoví správně, stihne ho trest.
Tradice setkávání koled trvá od roku 1989 a je příležitostí vtáhnout do hry starší chlapy, a někde dokonce i ženy. Upomíná na časy, kdy se mládenci běžně vydávali na koledu do okolních vesnic.
„Stávalo se, že se party koledníků střetly, hádaly a vzájemně se zkoušely, kdo zná masopustní rituály lépe,“ vysvětluje Šimánek.
Mečová koleda: efektní tanec se šavlemi
Má radost z toho, že v Doudlebech roku 2008 obnovili zvyk zvaný vysekávání kop. Matka koledy při tomto obřadu čte z listiny legračních hříchů, jichž se koledníci měli dopustit, a rychtář je trestá - třeba za to, že sebrali tancmajstrovi věneček a pověsili ho koze na ocas.
Velkou vzácností už je koleda zvaná mečová neboli šavlová. Je to efektní a technicky náročný tanec se šavlemi v řetězově spojených figurách, které tvoří dekorativní pozice. Původně německý rituál znali zejména na Kaplicku, Trhovosvinensku, Novohradsku a Vyšebrodsku.
Dnes je jediným místem v Čechách, kde mečová koleda chodí, obec Nakolice-Vyšné na Novohradsku. Ve scénické rekonstrukci Zory Soukupové ji uvádí také jihočeský soubor písní a tanců Úsvit, který mohou lidé vidět i při setkání koled na českobudějovickém náměstí. S růžičkovou a slaměnou tam přijedou Doudlebští.
Masopust zůstává jednou z nejoblíbenějších tradic, zájem o něj dokonce roste. „Lidé si opět chtějí začít hrát, vracejí se k tomuto druhu zábavy. Jsou už přesycení chozením po obchodních centrech, ani na to nemají. Líbí se jim, že masopustu nikdy nechybí humor, jadrný vtip, láskyplná hravost a hrdost na svou tradici,“ shrnuje Macková.
Výběr masopustů v Jihočeském kraji
Nesměň 19.2.
Svatý Jan n. Malší 19.2.
Rájov 19.2.
Šavlová koleda 26.2. ve Vyšném (9.00) a Nakolicích (13.00)
Byňov 26.2.
Údolí u N. Hradů 26.2.
Střížov 26.2.
Plav 26.2.
Ločenice 26.2.
Todeň 26.2.
Něchov 26.2.
Zlatá Koruna 26.2.
Římov 26.2.
Kojákovice 26.2.
Benešov n. Černou 26.2.
Hluboká u Borovan 26.2.
Dačice 27.2.
Nové Hrady (dětský masopust) 4.3.
Mouřice 4.3.
Nové Hrady 5. a 6.3.
(v neděli od 16 hodin pohřbívání masopustu na náměstí)
Milevsko 5.3.
(tradiční průvod maškar se letos bude ucházet o zápis do České knihy rekordů jako největší masopustní průvod v ČR)
Komařice 5.3.
Radostice 5.3.
Staré Hodějovice 5.3.
Jílovice 5.3.
Soběnov 5.3.
Slavče 5.3.
Zaluží 5.3.
Chlumec 5.3.
Krnín 5.3.
Doudleby 6.3.
Dobrkovská Lhotka 6.3.
Sedlo 6.3.
Strádov 6.3.
České Budějovice 8.3.
(setkání tří koled, 16.00)
Zdroj: Jihočeské muzeum, webové stránky obcí a infocentra.
