Kominík Josef Hotovec z Ratenic souhlasil s tím, že autorka mu bude v patách, až začne v polabských vesničkách provádět svoji práci.
„Připravte se ale na to, že za lidmi jezdím na kole,“ upozorňuje mě v telefonu Hotovec. Jdu si nafouknout duše na kole.
S kominíkem se mám sejít v poledne v Cerhenicích kousek od Poděbrad. Podle předpovědi mělo být teplo a slunečno, jenže je zima a děsím se, že na kole zmrzneme. A nejen to, ráno slyším zprávu o návrhu vlády. Počítá s tím, že ten, kdo má kotel na tuhá paliva, si může komín čistit sám.
Lezu tam jak kocour
„Slyšela jste to?“ říká místo pozdravu rozladěný kominík Hotovec a slézá ze starého černého kola ověšeného péry a koulí na čištění komínů.
„V rádiu říkali, že nás zruší. Už to vidím, jak na komín lezou osmdesátileté babičky,“ říká Hotovec.
„Pojedeme po stálých zákaznících, u kterých se už ani nemusím hlásit dopředu. Jsou to hlavně právě ty babičky, o kterých jsem mluvil,“ vysvětluje Hotovec.
Z Cerhenic do Sokolče je to pět kilometrů.
„Na kole najedu i šedesát kilometrů za den. Za topnou sezonu od října do dubna mám v nohách pět tisíc kilometrů. Aspoň neztloustnu. Po střechách pak lezu jako kocour. Někdy se musím protáhnout úzkými vikýři. Každé kilo navíc by bylo znát. Můj táta byl taky kominík a taky jezdil na kole,“ prozrazuje za jízdy Hotovec. Kominické řemeslo dělá třicet let.
„Hele, kominík. A na kole. Můžeme si na vás sáhnout? Počkejte chvíli,“ halekají dva muži, kteří postávají v Sokolči u nákladního auta.
V prvním domku, u kterého zastavujeme, nás vítá obrovský černý pes a Zdeňka Hubalová. Kominík vyleze na stříšku a několikrát protahuje dlouhý komín.
„Na pana Hotovce je spolehnutí. Během sezony ke mně přijede tak pětkrát. Nevím, jak bych komín čistila. Copak vylezu nahoru,“ diví se informaci z rozhlasu Hubalová.
Kominík jí ještě vystaví doklad o tom, že komín vyčistil. Paní Hubalová si ho pečlivě schovává.
„Kdyby v domě začalo hořet, tak mám pro pojišťovnu doklad, že od sazí v komíně to nebylo,“ vysvětluje Hubalová.
I při další zastávce majitelka domu kominíka srdečně vítá. Hotovec stoupá po žebříku na půdu a protáhne se úzkým oknem.
„Jakmile začneme topit, necháváme si komín vyčistit, aby nechytil od vznícených sazí,“ říká Milena Bernardová, u které se v Sokolči také zastavujeme. Pak přejíždíme do Vrbové Lhoty vzdálené pět kilometrů.
Nejhorší je slejvák
„Na téhle silnici je někdy takové náledí, že je hladká jako sklo. To pak musím z kola a jít pěšky. Někdy mi cesta zabere dost času. Jezdím i desítky kilometrů kvůli jedinému zákazníkovi. Nejhorší je, když mě po cestě chytne slejvák,“ řekl Hotovec.
Kdyby jezdil autem, byl by schovaný. Jenže, možná by si nevydělal ani na benzin. Od zákazníků si za vyčištění komínu bere od padesáti do sta korun.
Hned na okraji Vrbové Lhoty zastavujeme u domku, kterému se čoudí z komína. Kominík ho čistí, až saze lítají. „Zastavte se taky u paní Harapesové, čeká na vás,“ klade mu na srdce Vlasta Blechová.
Kominík nepotřebuje, aby si ho lidé objednávali dopředu. Jakmile se objeví, ve vesnici se to rozkřikne. Hotovec přiznává, že přes léto zapomene jména lidí, ale dobře si pamatuje domy a vrata. Ve Lhotě vyčistí další dva komíny.
Pak tříhodinová společná jízda s kominíkem končí. Hotovec nasedá na kolo. Čepičku i tváře už má od sazí.
