Bylo jaro 1914 a Evropa ještě bezstarostně tančila valčík. Architekt Oldřich Starý navrhl staviteli Václavu Frišovi nádhernou vilu, která měla vyrůst v luxusní čtvrti v Plzni na Lochotíně. Architektura kombinovala pozdní secesi s nastupující modernou, pohrávala si s hmotami a tvary a výsledek ozdobila rostlinnými motivy Otokara Waltera. Stropy reprezentačních a obytných místností měly bohatou štukovou výzdobu, stěny zdobilo táflování z ušlechtilého dřeva. Hale vévodil honosný reliéf svatého Jiří.
Ačkoli svět pohltila první světová válka, vilu postavili a rodina Václava a Anny Frišových v ní žila klidně a spokojeně ještě řadu let po ní. Jenže pak přišla ještě jedna válka a po ní změna poměrů, kdy prim začala hrát závist a nenávist. Rodina, která dům od Frišových ve třicátých letech koupila, jej musela opustit a do nádherných prostor se nastěhovali učni ze Škodovky. V roce 1960 je vystřídaly malé děti a dalších třicet let sloužila Frišova vila jako mateřská školka.
Ale horší časy pro vilu teprve přišly. Po roce 1990 ji úředníci vrátili v restituci a vzápětí prodali. Nový majitel však o ni nejevil zájem. Na rozdíl od vandalů a zlodějů. Výsledkem byla ruina. Ovšem památkově chráněná.
Mezitím do Čech přišli mladí manželé Foyovi - Patrick a Barbara. Američtí muzikanti, kteří se do naší země zamilovali na první pohled. Stejně jako se později zamilovali do Frišovy vily a dělají všechno pro to, aby ji zachránili.
Jsme tu doma
„V roce 1989 jsme se zúčastnili programu pro mladé hudebníky, kdy jsme hráli po západní Evropě. Moc se nám tu líbilo a chtěli jsme se za rok zase vrátit. V Německu nám navrhli, abychom zkusili jet hrát i do Československa. Jenže to znamenalo navázat tady nějaké kontakty,“ vzpomíná Patrick Foye, jak se dostali do končin, které pro ně byly doslova exotické.
Do Čech přijeli na jaře 1990. Pohltila je porevoluční atmosféra plná euforie, nadšení a očekávání, ale i naše země jako taková. „Nic tady nám nepřipomínalo Ameriku. Naši předkové pocházejí ze všech koutů západní Evropy, ale z Čech ne. Nerozuměli jsme slovo česky. Přesto jsme okamžitě věděli, že tady jsme doma,“ líčí nadšeně Barbara. Okolnostem navíc hrála do karet i náhoda. „My jsme měli svatbu současně s vaší revolucí. Brali jsme se 18. listopadu 1989. To pro nás bylo osudové znamení,“ dodává s úsměvem.
Pár věděl, že v Americe nezůstane. „Směřovali jsme někam do Asie. Ovšem pocit, který jsme měli, když jsme přijeli do Čech, byl tak silný, že jsme to brali jako své poslání,“ vysvětluje Patrick, proč zůstali právě tady, v srdci Evropy.
Současně s rozhodnutím zůstat v Čechách ale přišlo i rozhodnutí nezůstávat v Praze. „Praha je moje nejoblíbenější město na světě, ale pro nás je příliš mezinárodní, my jsme chtěli město, které je české. A tak jsme objevili Plzeň. Je tak akorát velká. Takové malé velké město. Není problém na ulici potkávat známé,“ říká Barbara.
Vila jako lék
Foyovi bydleli v obyčejných bytech na Slovanech. Dva plus jedna, tři plus jedna. Pro rodinu se dvěma malými kluky začínal být takový prostor těsný. A tak Barbara a Patrick začali hledat nějaký domek.
„Byli jsme si jich prohlédnout několik, ale nikdy z toho nic nebylo,“ poznamenává Patrick. Už před tím poznali pustnoucí Frišovu vilu. Jenže byla v dezolátním stavu a navíc se kolem ní vedl soudní spor.
„O mnoho let později jsme ji při procházce uviděli na vývěsce jedné realitní kanceláře. Bylo tam napsáno Dražba. Nevěděli jsme přesně, co tohle české slovo znamená, ale odhadli jsme to,“ vzpomíná Barbara na první krok k získání vily.
Nekončící opravy
Psal se rok 2002 a Foyovi zchátralou vilu v dražbě koupili. Peníze jim půjčili rodiče. „Uvnitř vypadala ještě hůř než zvenku. První opravy trvaly rok a půl, teprve pak jsme se mohli nastěhovat,“ říká Barbara.
Hlavní bylo udělat střechu. „Tady z té věžičky někdo ukradl měděnou krytinu, takže tady všude pršelo,“ ukazuje Patrick v kruhové části rohové místnosti, která vytváří dojem jakési věže. Na štukovém stropě dodnes sedí černá plíseň, podlaha je vybraná až na trámy.
Podobně je na tom i kdysi reprezentativní schodišťová hala. Dnes ji skrývají provizorní příčky. Stěny z větší části obnažené až na cihlu. „Při velkých deštích v létě 2002, které vyvolaly povodně, tady tekl vodopád. Strop se zřítil. To byla hrůza. Skoro jsem plakala, do čeho jsme to šli,“ vzpomíná Barbara Foye.
Dnes mají Foyovi v podkroví vily byt a salon v přízemí slouží veřejnosti. Konají se tu koncerty, přednášky, drobné výstavy nebo třeba taneční workshopy. Proběhly tu už i svatby. Zbytek se postupně opravuje. „Je to dobrodružství,“ poznamenává Patrick.
Když manželé Foyovi Frišovu vilu koupili, měli jasno: není to dům jen pro jejich bydlení. Tahle krása se musí otevřít všem. A tak tu začalo fungovat kulturní centrum. „My vnímáme dům tak, že patří Plzni. Jsme jenom správci,“ vysvětluje Barbara.
Vila nabízí krásné prostory, a tak je manželé chtějí nabízet lidem. „Viděli jsme, jak komunismus zničil mezilidské vztahy. To je veliká rána, jejíž léčení trvá dlouho. Naše kulturní centrum je jen malý lék. Lidé se tu mohou potkávat a znovu se učit být otevření. V dobách komunismu jste si navykli být opatrní, před cizími raději moc nemluvit,“ přemítá Barbara.
O Češích je známo, že si své soukromí chrání. Na návštěvu chodí jen k tomu, s kým se dobře znají, s ostatními raději zajdou do kavárny nebo do hospody. A jít k někomu do domu na koncert? To je nevídané i v Americe, natož v Čechách.
„Zpočátku sem třeba přišli lidé, kteří do vily chodili do školky. Nebo sousedi, kteří byli zvědaví. Teď už máme na seznamu asi čtyři stovky lidí, jimž rozesíláme náš program a pozvánky. Někdy jich přijde deset, jindy šedesát,“ říká Barbara.
Kulturní programy se nejprve konaly jen v části salonu, dnes mají k dispozici i jeho další metry. Nádhernému, členitému prostoru vévodí sloupová část, kde na malém stupínku stojí piano. „Jeden náš syn tomu od počátku říká divadlo,“ říká s úsměvem Patrick.
Sousední místnosti zatím ještě na záchranu čekají. Foyovi uvažují, že v nich vznikne třeba malá galerie. Někdejší zimní zahradu, která se velkými okny obrací do zahrady s bazénem, možná v budoucnu promění majitelé v kavárničku.
Čeština? To je problém
Práce je na Frišově vile a zpustlé zahradě bez přehánění jako na katedrále. Záchranu domu svěřili Foyovi zkušenému architektovi Janu Soukupovi a jeho ateliéru. S penězi pomáhají i granty od ministerstva kultury, města, kraje či nadačního fondu na záchranu Frišovy vily.
„Rekonstrukce je záležitost na léta. Do konce našeho života a možná v ní budou pokračovat ještě naše děti,“ pokyvuje hlavou Barbara.
Kromě rekonstrukce zchátralého domu bojují Foyovi ještě s jedním těžkým soupeřem: s češtinou. „Dřív jsem se snažil zvládnout gramatiku, ale pak jsem se rozhodl, že chci hlavně mluvit. Tak jsem gramatiku vzdal. Vím, že mluvím česky špatně, ale můžu komunikovat. Komunikovat je víc než jazyk,“ říká Patrick.
Jeho žena gramatiku nevzdala. „Pro mne jsou hrozně těžké vaše pády. Když mluvím, pořád přemýšlím, jestli slovo, které chci použít, je v prvním, druhém, třetím pádě. Gramatiku ovládám líp než Patrick, ale on má větší slovní zásobu,“ dodává jeho žena a přiznává, že třeba taková francouzština je oproti češtině velmi lehká.
Omezené možnosti vyjadřování pociťují i po dvaceti letech oba dva. Jejich synové, Christopher a Timothy, se sice v Čechách narodili a chodí tu do školy, rodičům ale lekce češtiny nedávají. „Doma mluvíme jenom anglicky. Nechtěli jsme na syny mluvit svou špatnou češtinou. Já vím, že vypadám občas jako idiot, ale pro mne je důležité mluvit. Rozhodnutí, že budu ignorovat gramatiku, pro mne bylo osvobozením,“ tvrdí Patrick.
Barbara je jiná. „Je to zvláštní pocit, když vaše vlastní dítě umí něco výrazně líp než vy. Musíme jim být někdy k smíchu. Pro mne je to problém. Jsem extrovert, a když mluvím anglicky, mám na všechno nějaký názor, diskutuji, polemizuji. V češtině mi k něčemu takovému schází slovní zásoba. Jsem hodně komunikativní, chci své myšlenky vyjadřovat přesně - a to mi nejde. Takže dvacet let žiju jako introvert, který spíš jen poslouchá,“ odhaluje Barbara.
Jablka od stromu
Ačkoli synové Barbary a Patricka vyrůstají v českém prostředí a obklopuje je kultura a společenské dění, oni sami směřují úplně jiným směrem. „Chtějí jít studovat na univerzitu do Spojených států a oba chtějí do armády. Ne proto, aby stříleli do lidí, ale aby chránili a sloužili,“ prozrazuje Barbara plány Christophera a Timothyho, jimž už v klukovských letech učarovali rytíři.
Šestnáctiletý Timothy sní o kariéře v armádě, po níž bude následovat kariéra diplomata. Starší Christopher chce bojovat proti terorismu. „To je pro mne jako pro matku velmi těžké, ale bránit mu v tom nebudu,“ říká Barbara.
Její muž souhlasí. „Rozhodli jsme se, že je budeme podporovat. Že jim poradíme, pomůžeme, ale nebudeme je od ničeho odrazovat,“ dodává Patrick přesvědčeně.
Koneckonců ani jejich rodiče je neodrazovali od nápadu usadit se v Československu nebo od nápadu koupit a opravit polorozpadlou památkově chráněnou Frišovu vilu.
