Končil mnohokrát. Jde dál

Jeho život je zelené pole ohraničené bílou linkou. Srdce vtěsnal do míčků, myšlenky ukryl do síťky. Jaroslav Klaus, slavný sportovec, který zasvětil svůj život stolnímu tenisu.
„Postupně jsem vyzkoušel rybolov a šachy. Ale nakonec jsem od patnácti let zůstal u tenisu. U něj totiž za pár minut dokážu zapomenout na celý svět,“ vzpomíná dnes šestasedmdesátiletý Jaroslav Klaus, který byl loni blízko táborské ceně města, nakonec ji ale nezískal.
V patnácti se učil mechanikem kancelářských strojů. O tři roky později začal studovat večerní strojní průmyslovku v Sezimově Ústí. Denně střídal zažitý koloběh všedního života – zaměstnání, škola, domov a stolní tenis. Práci mechanika zůstal věrný po dvaačtyřicet let, do důchodu.
„Nikdy jsem nebyl hráčem světovým, spíš jen okresního formátu. Celý život mě bavilo organizování,“ připouští Jaroslav Klaus, který dosáhl největších úspěchů na funkcionářském poli.
Působil několik let jako krajský i okresní šéf svazu mládeže, byl předsedou okresního svazu stolního tenisu, ale i duší v oddílu stolního tenisu VS Tábor. Zastával tam pozici technického vedoucího, protože v době totality nemohl vykonávat roli předsedy klubu. Kariéru krátce přerušil před dvanácti lety kvůli zdravotnímu stavu, když prodělal dvě operace páteře.
„Díky tenisu jsem se mohl vrátit už za čtvrt roku do běžného života,“ vypráví. Od té doby bydlí v táborském G-centru. Svůj optimismus často dobíjí na chatě v Klokotech, kde pěstuje oblíbené květiny.
Postupně zažil éru Slovanu, Tatranu a nakonec i Vodních staveb Tábor. Pamatuje tenisové herny na Starém městě, na Dobytčáku za nádražím, Maredově vrchu. Vzpomíná i na tehdejší dobu nejmodernější hernu v kraji se šesti stoly na táborském zimním stadionu. „Tehdy byla stálá herna unikát. Jinak jsme stoly museli denně skládat,“ vypráví Klaus.
V sedmdesátých a osmdesátých letech prožíval stolní tenis v Táboře největší boom. Oddíl VS Tábor se mohl pyšnit až sto dvaceti členy. Město proslavily mládežnické celostátní turnaje nebo mistrovství republiky. „Tehdy startovalo kolem dvou stovek dětí. Dneska jsme rádi, když se jich sejde padesát,“ říká.
Díky němu vzniklo v Táboře, jako jediné v kraji, tréninkové středisko mládeže, které vychovalo na jihu Čech špičkové tenisty. Ale i československé reprezentanty. Rukama trenérů Jaroslava Klause, Petra Lončíka a Josefa Pravdíka prošly i jejich dcery Romana Pravdíková a Zdena Lončíková, pozdější mistryně republiky. Na celostátní úspěchy navázala i Hana Lončíková.
Jaroslav Klaus se mohl zúčastnit jako mezinárodní rozhodčí několika evropských šampionátů. Rád vzpomíná na mistrovství Evropy v Praze a mistrovství světa v Lublani v tehdejší Jugoslávii. Nezapomenutelné zážitky má i z utkání ve východoněmeckém Schmalkandenu.
„Nikdy jsme tam nevyhráli. Protože den před zápasem s námi béčko oslavovalo, zatímco áčko se tvrdě připravovalo na zápas,“ vzpomíná se smíchem.
Klaus ovládal několik řečí. Když nestačila slova, pomohl si rukama. „Uměl jsem slušně německy, velmi dobře rusky a částečně italsky.“
Posledního června letošního roku se vzdal veškerých funkcí. „Kdybych okamžitě nepřestal, tak jsem za půl roku zpátky. Teď už jenom zatínám zuby a radím,“ říká. Jenomže dlouho u svých slibů nevydržel. Věnuje se mládeži, má na starosti šestadvacet nejmladších tenisových adeptů. Pracuje dál.
„Už jen zaskakuji za nemocného vedoucího. Ale opravdu už toho nechám. To bych tam byl jinak do sta let,“ tvrdí neúnavný Klaus.