Když cestuje manžel Lenky Hlaváčové olomouckou tramvají a omylem přejede zastávku, má jedno jisté. Nemůže vyčítat své ženě, že ho neupozornila. Hlaváčová totiž už před deseti lety namluvila jména všech stanic a další hlášení v olomouckých autobusech a tramvajích. Nedávno se do studia vrátila, aby vše nahrála znovu. Její hlas navíc nově zazní i v meziměstských autobusech.
„Sice jsem na tom nijak nelpěla, ale už jsem si na sebe zvykla. Dokonce by mi bylo líto, kdyby se dopravní podnik rozhodl třeba pro mužský hlas nebo jinou kolegyni,“ říká pětatřicetiletá maminka ročního syna. Zatímco rozličná jména olomouckých zastávek už ji nepřekvapují, při nahrávání pro meziměstské linky se nad některými názvy podivovala. „Třeba o vesnici Rakodavy jsem nikdy neslyšela. A přitom je kousek od Olomouce,“ vypráví Hlaváčová.
K hlášení v dopravních prostředcích se dostala přes práci v rádiu, kde četla zprávy. Přitom původně vystudovala střední ekonomickou školu a měla zaměstnání v účtárně. Tak zkusila práci zprávařky a svým hlasem zaujala i lidi z dopravního podniku.
Práce na hodinu a půl
„Hlášením stanic jsem si ani tehdy ani teď moc nevydělala. Dostávám hodinovou sazbu a všechny zastávky a čísla namluvím za půldruhé hodiny,“ vysvětluje Hlaváčová. Za stejný čas stihne nahrát i případné výluky, odklony a všechny nenadálé situace.
Před natáčením si cvičí výslovnost pomocí jazykolamů. Opakuje si například: Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonosora nebo dolar-rubl-libra. „Když se někde spletu, natočíme to znovu. Přebrepty mívám, ale ne často,“ dodává Hlaváčová. Nejtěžší je podle ní naladit pozitivní tón a držet stejnou hlasovou linku. „Při různých dotáčkách si vždycky ve studiu pouštím i původní nahrávku, abych se trefila do stejné intonace,“ líčí hlasatelka.
Při jízdě v tramvaji si Hlaváčová často ani neuvědomuje, že se z reproduktorů line její hlas. „Nevnímá to dokonce ani můj syn, přestože mě slyšel už mockrát. Běžně takovým způsobem přece jenom nemluvím,“ směje se Hlaváčová.
Hromadnou dopravou v poslední době moc nejezdí, kvůli problémům s kočárkem. „Přijedu na zastávku a všichni se rozprsknou. Většinou dělají, že nevidí. A když se jich zeptám, odpovědí mi, že nemůžou nebo že ten kočárek neunesou. Tak buď čekám na nízkopodlažní vůz, nebo jdu pěšky,“ zlobí se.
Rodiče i příbuzní Lenky Hlaváčové jsou na ni pyšní. Někdy jim musí odříkávat názvy stanic stejným způsobem jako v hlášení. Nejvíc si oblíbili Envelopu. „Dokonce mi nedávno děkoval manželův strýc, který žije v Londýně a do Olomouce přijel po letech na návštěvu. Říkal, že jsem ho po městě dobře navigovala,“ směje se Hlaváčová.
Manžel nevěřil
Když se před lety seznámila se svým manželem Romanem, v tramvajích už tehdy její hlas zněl. On tomu ale nechtěl věřit. „Přesvědčila jsem ho, až když jsem mu stejným hlasem řekla: Konečná zastávka. Prosíme, vystupte,“ líčí Hlaváčová. Její muž dnes prohlašuje, že se mu díky manželčiným hlášením dobře cestuje. „Je příjemné slyšet její hlas cestou domů,“ tvrdí. Kolegům v práci se sice moc nechlubí, ale přátelé o jeho ženě vědí všichni. „Každopádně v soukromí mluví úplně jinak,“ dodává Hlaváč.
Kamarádka Hlaváčové a moderátorka z konkurenčního rádia Martina Svobodová si při nástupu do tramvaje vždy uvědomí, že slyší svou přítelkyni. „Zpočátku mi to připadalo legrační. Člověk si ale zvykne,“ říká Svobodová. Po podobné m angažmá netouží. „Slyšet v tramvaji sama sebe, to bych určitě nechtěla,“ odmítá Svobodová.
Cestující považují ženský hlas v tramvajích a autobusech za příjemnější. „Abych řekl pravdu, hlášení moc nevnímám. Kdyby je ale nahrával, chlap byl by určitě takový drsnější. Mužský hlas se spíš hodí třeba na fotbalový stadion,“ myslí si olomoucký cestující Martin Juřena.
Podobný názor má také Olomoučanka Vendula Paloušková. „Na pohlaví moc nezáleží. Jde spíše o tón a barvu hlasu. Myslím, že hlasatelka v olomouckých tramvajích je vybraná dobře, protože zní sympaticky. Mužský hlas by byl hrubší,“ míní Paloušková.
Jak se vám líbí hlášení v olomouckých tramvajích?
