Historky o nich si vyprávějí studenti i jejich kolegové. Pokoušeli se nalít vědomosti do stovek hlav. Duo učitelů, které se stalo legendou Jindřichova Hradce.
Fyzikář strýček Fido
„Ruka šmátralka zašmátrá v pytlíku od mlíka…,“ ozve se od tabule v učebně fyziky. Sešity zašustí a oči vyděšených studentů vzhlédnou. Vzápětí jejich strach vystřídá úsměv. Profesor Jonák nezklamal. „Zahlásil“.
Stejnou průpovídku používá skoro při každém zkoušení už nejméně pětatřicet let. Za tu dobu se stal mezi několika generacemi studentů hradeckého Gymnázia Vítězslava Nováka jeho sáček od mléka legendárním. Stejně jako on sám.
„Občas to trochu změním a místo ruka šmátralka říkám ruka magnetka,“ vysvětluje Bohumír Jonák. Dříve měl ve svém proslaveném pytlíčku čísla studentů a ke zkoušení je tahal podle pořadí v třídní knize. Dnes už má uvnitř papírky se jmény a sáčků má několik. Plastové od mléka i plátěné s výšivkami.
Doba změnila nejen jeho pomůcky, ale i studenty. „Jejich mentalita se liší. Dřív nebyly počítače a mobily, dneska už je to trochu jiné,“ říká fyzikář. Pozoruje, že v současné době žákům mnohdy roste sebevědomí až nad hlavu. „Vědomosti tomu ale občas bohužel neodpovídají. Taky dřív nebývalo, že by si osmnáctiletí mohli psát sami omluvenky,“ dodává.
Na druhou stranu prošla Jonákovi za sedmatřicet let, co učí, rukama spousta talentovaných lidí. Jejich tváře se často objevují i na televizních obrazovkách nebo stránkách novin.
„Je to třeba tiskový mluvčí jaderné elektrárny Temelín Marek Sviták nebo hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola,“ vzpomíná Jonák, který kromě osobností učil i dvanáct učitelů ze současného profesorského sboru na gymnáziu.
Studenti mají pro svého kantora i několik přezdívek. Tou nejrozšířenější, pod kterou ho zná snad celý Hradec, je jméno Strýček Fido. „Za to určitě můžou ty moje vlasy,“ reaguje Jonák se smíchem.
Na počest nejen jeho přezdívkám a výrokům založili studenti i skupinu na Facebooku. Jmenuje se Ručka šmátralka zašmátrá v pytlíku od mlíka… a v současné době má přes dvě stě padesát členů. Za to se šedesátiletý Jonák nezlobí. Tvrdí, že má své studenty rád. Dokazuje to například i tím, že si už od roku 1975 schovává všechny pozvánky na maturitní plesy.
Od bývalých studentů mu dokonce chodí i dopisy. „Jste jedna z nejpříjemnějších vzpomínek mého gymnazijního života,“ napsala mu například Ivana Kadlecová.
Hradecký matematikář a fyzikář se od dětství zajímal o vědu. Už na základní škole zvládl postavit vlastní rádio. „Začínal jsem na krystalkách a časem jsem dokázal i čtyřlampové rádio. Pak lampy skončily a já si postavil tranzistor. Měl jsem obrovskou radost, když začal hrát,“ usmívá se.
Svou lásku k předmětům, které vyučuje, dokázal Jonák i tím, že už celkem třikrát nechal přebudovat gymnazijní laboratoř fyziky.
Matematikářka s tarantulí
Mezi výroky, kterými se dnes šestašedesátiletá Jindřiška Němcová proslavila v řadách školních lavic, patří hlavně hláška „Seš nenápadnej jak tarantule na piškotovým dortě“.
„To jsem používala, když děti opisovaly. Když měly v hlavách na první pohled prázdno, říkala jsem, že na mě koukají jako zhasnutý autobus,“ směje se bývalá učitelka na základní škole. Žáky měla na matematiku a výtvarnou výchovu.
Vzpomíná, že když se rozčílila, začala mluvit hodně potichu. Děti pak vždy málem zalézaly pod lavice, protože už tušily, že je čeká nějaká pohroma.
Učitelkou se ale nikdy stát nechtěla. „Můj otec býval zeměměřičem a já toužila mít stejné povolání. Taky jsem chtěla být kastelánkou někde na hradě, to proto, že jsem maturovala z dějepisu, který jsem zbožňovala,“ vypráví. Své rozhodnutí jít na pedagogickou školu zvolila hlavně díky možnosti studovat dějiny umění.
Kantorka vystřídala židle za katedrou hned na několika školách na Hradecku. „Začínala jsem v Chlumu u Třeboně. Pak jsem přešla do školy v Děbolíně a skončila v Nové Bystřici,“ vypráví důchodkyně. Každý kantor, co něco znamenal, si podle ní nutně musel vyzkoušet učit právě tam.
Místo na čtvrté základní škole v Jindřichově Hradci měla jisté ještě dřív, než nové, lakem a křídou vonící učebny vůbec otevřeli.
„Byla jsem tou dobou na první základce v Hradci, a tam už připravovali třídy právě na čtyřku. Po svém odchodu v roce 1974 jsem tam vydržela až do důchodu,“ vzpomíná.
Její žáci si na ni dodnes pamatují. „Paní učitelka Němcová na nás nebyla pes. Minulý týden se s námi zrovna sešla na třídním srazu. Vím, že normálně učila druhý stupeň na základce, my jsme byli mimořádně první. Měla nás ve třetí třídě na první základce, a pak jsme s ní šli na čtvrtou,“ říká Lenka Průchová, která dnes pracuje v knihkupectví v Panské ulici.
Němcová byla podle ní vždycky spravedlivá a svých žáků se zastávala. I přesto, že někteří kluci byli raubíři.
Kantorčina dobře míněná pohrůžka, že pokud se k ní její žáčci nebudou dál hlásit, bude je v noci chodit strašit, tak zůstává i nadále nenaplněná.
Na dnešním školství Němcovou docela mrzí to, že skončily matematické třídy.
„V každé bylo kolem dvaceti nadaných dětí z celého okresu. Všechny se dostaly na vysokou a teď pracují na předních místech po celém světě,“ říká učitelka, která si od školního shonu odpočinula až během důchodu. Jako prodavačka v obchodě s oblečením.
