Koule, Věčná něha, Snídaně obrů. Sochy hledají sponzory

Kočky před radnicí už brzy domňoukají. Vystřídá je socha z desítek tisíc klíčů. Bude další z děl, které do ulic umísťuje společnost Spacium. Tomu mají nyní pomoci sponzoři.

Když na podzim v roce 2001 k hotelu Zlatý lev dovalili dvoumetrovou svítící kouli, první postsocialistickou sochu v libereckých ulicích, vandalové ji rozřízli napůl. Kdo to udělal a proč mu koule tolik vadila, dodnes nikdo neví. Policie viníka nenašla. Uplynulo deset let, soch začalo přibývat a lidé si zvykli. Z některých se dokonce staly hity. Jako třeba kočičí rodina před libereckou radnicí. Tu už brzy vystřídá socha jiná.
„Přivezeme ji z Českých Budějovic a bude to obří plastika z pětaosmdesáti tisíc klíčů od Davida Černého,“ upřesňuje ředitel společnosti Spacium David Sekanina.
Spacium po libereckých ulicích rozselo už kolem patnácti děl. Sochy patří městu, ale na jejich splácení nemá peníze, a tak se rozhodlo, že jim najde sponzory.
„Spacium má své závazky, které musí splácet. Především za díla předaná městu. My mu ale nemůžeme poskytnout tak štědré příspěvky jako v minulosti,“ říká ekonomický náměstek liberecké primátorky Jiří Šolc. Jedním z možných zdrojů příjmů jsou podle něj benefiční dražby, kdy donátor sponzoruje tu kterou sochu a jeho jméno je na cedulce u ní. „To by mohlo umožnit Spaciu přežít a dostát závazkům,“ míní Šolc. Podle něj by mohlo město na beneficích získat 800 000 korun. Sochy ale z ulic nezmizí.
„Velké stěhování nepředpokládám. Nechceme liberecké ulice ochudit o významná umělecká díla. Půjde jen o vybraná díla,“ dodává Šolc. O tom, která to budou, ještě není rozhodnuto.

1. Koule, 2001

Sochu Milana Housera najdou lidé na rohu secesního hotelu Zlatý lev, při severní zdi renesančního zámku.
Místo tvoří symbolický předěl mezi centrem města a jeho klidovější parkovou a vilovou zónou.
Forma plastiky vychází z elementárního tvaru – koule o průměru dva metry, tvoří ji dvě laminátové polokoule, mezi něž autor vložil kruh z plexiskla o tloušťce dva a půl centimetru.
V leštěném povrchu Koule se zrcadlí okolní prostředí a středové plexisklo odráží namodralé světlo z jejího nitra. Světlo se rozsvěcí spolu s pouličními lampami.

2. Zastávka, 2005

Lidé jí říkají Snídaně obrů a v době, kdy zapustila kořeny u zdi v Sokolské ulici, vyvolala pozdvižení. Jako téměř všechna díla výtvarníka Davida Černého.
Bronzová zastávka městských autobusů je spojením umění, architektury a běžné užitné stavby.
Vše, co se v ní odehrává, má vazby k historii a současnosti Libereckého kraje, připomíná někdejší česko-německo-židovské společenství. Základní tvar Zastávky tvoří obří bronzový stůl podobný těm, které používali lidé koncem devatenáctého století, stejně jako židle pro cestující uvnitř zastávky. Německý „kriegl“ na pivo na prostřeném stole, který slouží jako střecha, je symbolem německého Reichenbergu, židovský svícen zase upozorňuje na vypálenou synagogu, která stávala nedaleko.
Na stole stojí váza, jejíž předlohou je historická nádoba ze Severočeského muzea. V ní odpočívá masožravá rostlina, odkazující k unikátní sbírce v liberecké botanické zahradě.
Předlohu k historické láhvi od piva výtvarník našel někde na Frýdlantsku. Vedle Zastávky se povaluje odhozený tácek s libereckými párky, dalším symbolem města. Drsnou připomínkou vlády nacistů v Liberci je hlava s brýlemi místního rodáka Konráda Henleina napíchnutá na vidličku. „Dílo vzbudilo u Liberečanů největší diskusi, řadě z nich se nelíbilo. Dnes se na něj jezdí dívat turisté a město se jím chlubí,“ říká ředitel Spacia David Sekanina.

3.Lampa Edison, 2009

Předloha lampy v průchozím dvorku mezi Benešovým náměstím a nákupním centrem Plaza navazuje na kubistickou lampu Emila Králíčka, která stojí v zákoutí Jungmannova náměstí v Praze. A podobně jako v Praze je v Liberci lampa Jaroslava Róny umístěna v zákoutí dvorku. Místo je živé, ale zároveň intimní, což lampě dodává jakési zdání, že jde o umělecký artefakt vystavený jako v galerii.

4.Věčná něha, 2007

Lavičce v dolní části Soukenného náměstí ze zlatého plastu, vzadu protknuté kmenem neřeknou Liberečané jinak než Párek v rohlíku.
Slouží dobře, jen by potřebovala častěji umýt. Autorem je Lukáš Rittstein, tvůrce Žíly, plastiky v liberecké knihovně. Lavičku pro Liberec nazval Věčná něha. Do oblé hmoty, připomínající měkký organický tvar, jsou vtlačeny tři tramvajové sedačky, které evokují spojení s místem, kde je socha instalovaná, poblíž tramvajové zastávky.

5.Kočky, 2010

Kočičí malovaná rodinka ze sklobetonu od Martiny Niubo-Klouzové ovládla vloni v září chodník před libereckou radnicí a stala se rázem miláčkem všech dětí, podobně jako před lety dřevění vrabci.
Jen málokteré dítě projde nevšímavě kolem. Většina z nich se chce na kočky posadit, pohrát si s nimi nebo se u nich vyfotit. „Vytvořit sochu pro děti mě napadlo před pár lety, když jsem se dívala na seriál Teletubbies, který vznikl na základě odborných studií dětské psychiky.
Vycházela jsem i z poznání světa mého malého syna Bruna. Původní návrh sousoší jsem se rozhodla dotvořit ve spolupráci s ním,“ poznamenává autorka.

6. Žíla, 2002, plastika věnovaná památce M. Hlavsy

Socha o výšce osm a půl metru prorůstá všemi patry liberecké knihovny. Kostru tvoří spirálovitá konstrukce z umělé hmoty a kovu. Tu obrůstají zelenozlaté větve, odlité ze speciální umělé hmoty. Do dolní části plastiky autor Lukáš Rittstein zabudoval reproduktor, který hraje píseň skupiny Plastic People of the Universe autorů Milana Hlavsy a Egona Bondyho Muchomůrky bílé. V horní části se vznáší věnec polštářů s motivy květin jako symbol nebes i ohniště, nad které socha míří. Rittstein své dílo přirovnává k dýmu stoupajícímu ze země do nebes, jindy o něm hovoří jako o žíle naplněné proudící energií, či jako o divoké biologické substanci nebo spirále DNA, anebo prostě říká, že je to taková velká kyberkytka.
„Původně se socha jmenovala Valentina. Až po instalaci změnil autor název na Žíla,“ připomněla Ivona Raimanová, umělecká ředitelka společnosti Spacium.

7. Splněný sen, 2008

Děvčátko s balonky z polystyrenu a umělé pryskyřice se vznáší ve výšinách haly nového magistrátu, kam si lidé chodí vyřizovat nudné a nezáživné věci. Autorka sochy s názvem Splněný sen Martina Niubò-Klouzová chtěla poukázat na touhu lidí plnit si své sny, i kdyby byly zdánlivě nemožné. „Pamatuji se, jak moc jsem jako dítě chtěla vzlétnout za svými balonky, stejně jako jsem měla spoustu jiných snů. Některé se splnily, jiné už pro mě nejsou důležité a některé se snad ještě splní. Jen se člověk nesmí vzdávat a jít za svým cílem. Nenechat se ubít starostmi všedního dne,“ tvrdí o poslání sochy Niubò-Klouzová.