Kouzlo Vánoc jim přineslo zelené jízdní kolo i tichá modlitba | E15.cz

Kouzlo Vánoc jim přineslo zelené jízdní kolo i tichá modlitba

Redakce

Sedmička zjišťovala, jak vypadaly vánoční svátky známých Olomoučanů, když byli ještě dětmi.

Dospělí často tvrdí, že Vánoce „dělají“ pro děti. A čím jsou děti starší, tím ošizenější pak svátky bývají. Peče se méně, zdobí se umělé stromky a vše se tak trochu odbývá. Na dobu, kdy dospělí byli dětmi, nebo kdy Vánoce vybočily z běžného rituálu, vzpomínají i některé olomoucké osobnosti.

Pod stromečkem míval chrániče a brusle

Kapitán hokejového týmu HC Olomouc Richard Brančík míval pod stromečkem tradičně hokejovou výbavu už jako malý kluk.

„Hokejku, brusle nebo chrániče. Z toho jsem měl největší radost, protože šlo o věci, které jsem potřeboval,“ vzpomíná Brančík. Tvrdí, že nejkrásnější Vánoce ale zažívá v posledních letech.

„Mám pětiletou dceru, a když vidím, s jakou radostí rozbaluje dárky a těší se na to, co dostane, tak si svátky užívám ještě více,“ říká s nadšením kapitán.

Dlouhé Vánoce si užíval v kruhu rodiny

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner tvrdí, že mu z dětství nejvíce utkvěla posvátnost vánoční atmosféry, na kterou se těšíval. „Nešlo přednostně o dárky, ale o zkušenost, že prožívaná Boží blízkost z nás dělá lepší lidi. Všichni myslí na druhé, jsou k sobě navzájem laskavější. Dárky byly jen vnějším plodem. Vánoce jsme se snažili prožívat co nejdéle,“ dodává Graubner.

Zelené kolo a hledání skrýší s dárky

Herečka Ivana Plíhalová vzpomíná, že v dětství bylo pro ni největším dárkem zelené jízdní kolo.
„Bylo mi sedm let a měla jsem tehdy ohromnou radost. Pamatuju si ale, že o těchto Vánocích jsem také vůbec poprvé přestala věřit na Ježíška. Myslím, že mi někdo prozradil, že Ježíšek neexistuje, a že dárky mi pod stromeček dávají rodiče a příbuzní. Takže jsem byla šťastná i smutná zároveň,“ vypráví Plíhalová.

Na Vánoce má ještě jednu vzpomínku. A to, když dárky před Štědrým dnem úpěnlivě hledala. „Když mi bylo deset let, objevila jsem maminčin úkryt. Tehdy mi koupila bílou kabelku. Jakmile přišla na to, že jsem skrýš objevila, řekla mi na rovinu, že nic jiného pod stromečkem už nenajdu. Od té doby už nepátrám a nedoporučuju to žádným dětem. Zkazí si tak radost z překvapení, která je na svátcích to nejhezčí,“ míní Plíhalová.

Krabici od Merkuru má dodnes

Ani jedinou fotografii z Vánoc nenašel ředitel gymnázia Hejčín Evžen Mayer. Přišel o ně při povodni. Přesto má dětské Vánoce ve vzpomínkách. „Jako dítě jsem na Ježíška věřil. Tatínek namontoval spínač tak, aby to vypadalo, že Ježíšek zazvonil. Totéž jsem pak dělal pro dceru a syna. I když jsem dárky hledal, rodiče uměli najít místo, kde je schovat a ta snaha byla zbytečná,“ vzpomíná Mayer.

Nejhezčí dárek dostal v pěti letech od strýce. „Koupil nám stavebnici Merkur, kterou bylo těžké v té době sehnat. Pamatuji si, jak pod stromečkem ležela veliká krabice. Mám ji dodnes. S bratrem jsme začali hned stavět a seděli jsme u toho celé dny. Později jsem pochopil, že potěší víc dárky rozdávat, než přijímat,“ dodává ředitel Mayer.

Nechtěným dárkem byl rotoped

„Každé mé Vánoce byly v dětství krásné,“ prohlašuje fotbalista olomoucké Sigmy Michal Ordoš. „Mám štěstí na hodné rodiče, kteří mi vždycky nadělili to, co jsem chtěl. Ale někdy i to, co jsem nechtěl. Třeba jednou jsem dostal od Ježíška rotoped, to prý, abych trénoval i doma. To mě zrovna moc nepotěšilo,“ říká s úsměvem Ordoš.

Jako kluk měl radost hlavně ze stavebnic typu lego, které rád stavěl. „Kdybych u toho zůstal, třeba bych dnes byl místo fotbalisty architektem,“ zamýšlí se Ordoš.

Se sestrou většinou hledal před Štedrým dnem skrýše, kam rodiče dárky schovali. Takže to, co bude pod stromečkem, věděl s dvoutýdenním předstihem. „Se sestrou jsme pak na sebe u stromečku při rozdávání dárků spiklenecky pomrkávali,“ dodává fotbalista.

Když se v mysli propojí s blízkými

Za nejkrásnější svátky roku považuje Vánoce přednosta Dětské kliniky Fakultní nemocnice Olomouc Vladimír Mihál. „Jsou to svátky rodiny s nepopsatelným výrazem dětských očí plných radosti, očekávání a zázraků. O to se o Vánocích vždy starala moje maminka. Dnes o nás pečuje moje manželka a věřím, že tuto sváteční atmosféru domova již přenesly do svých rodin naše dcery,“ konstatuje Mihál.

Tvrdí, že v přítmí hořících svíček, při štědrovečerní modlitbě se v mysli propojí s blízkými, ať jsou kdekoliv. „Tento okamžik Vánoc je pro mne nejsilnější a vůbec se nesnažím, abych ho pochopil. Kéž by se naplnila alespoň ta poslední slova modlitby 'Neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého',“ říká Mihál, který v Olomouci našel druhý domov.

Čekání na Ježíška zdržovaly babičky

Šéfka souboru opery Moravského divadla Ludmila Machytková se přiznala, že kvůli Vánocům dodnes nenávidí kapra. „Jako každé dítě jsem se na Štědrý den hrozně těšila, až začnu rozbalovat dárky. Jenže předtím jsme měli štědrovečerní večeři. Bydleli jsme v rodinném domě se dvěma babičkami a těm vždycky hrozně dlouho trvalo, než kapra konečně dojedly. Byla jsem nervózní, ale nemohla jsem babičky nijak honit, aby jim náhodou nezaskočila kost,“ vysvětluje Machytková.

Za nejkrásnější dětský dárek považuje štěňátko. „Dostala jsem ho od maminky. Říkala jsem mu Šotek a měla jsem ho velmi ráda,“ říká šéfka opery.

Autor: Redakce
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!